Koloseum

V samotném centru Říma se tyčí Koloseum (Colosseo), které je považováno za symbol věčného města a nejimpozantnější památku starověkého Říma. Původně neslo název Flaviánský amfiteátr (Amphiteatrum Flavium) podle císařů Flaviovské dynastie, kteří jej v 1. století n. l. postavili. Dnešní název Koloseum se datuje až do 8. století a je pravděpodobně odvozen od kolosální sochy císaře Nera, která stávala v jeho blízkosti.

Jako největší amfiteátr na světě bylo Koloseum velkolepou podívanou samo o sobě. Sloužilo k pobavení obyvatel Říma – konaly se zde gladiátorské hry, zápasy s divokými zvířaty a díky možnosti zaplavit arénu vodou také námořní bitvy. Dnes je tento monument živoucím místem, které vedle připomínky antických časů nabízí stálé muzeum, moderní výstavy a kulturní akce.

Koloseum a jeho stavba

Stavba Kolosea byla zahájena v roce 72 n. l. císařem Vespasiánem. Místo pro stavbu nebylo zvoleno náhodně. Vyrostlo na dně umělého jezera, které bylo součástí přepychového palácového komplexu císaře Nera známého jako Domus Aurea. Císař Nero si po ničivém požáru Říma zabral obrovskou část centra města pro své soukromé účely a nechal si zde vybudovat honosný palác s umělým jezerem. Císař Vespasián se však rozhodl udělat pravý opak a vyslat veřejnosti silné politické gesto. Soukromý majetek nenáviděného tyrana nechal zbourat a na místě jezera postavit velkolepou stavbu pro zábavu a potřeby všech římských občanů.

Vespasián se však dokončení svého velkého díla nedožil. Po jeho smrti převzal vedení stavby jeho syn Titus, který amfiteátr v roce 80 n. l. velkolepě dokončil a otevřel veřejnosti. Oslavy trvaly neuvěřitelných sto dnů, přestože celé dílo ještě nebylo úplně hotové. Poslední čtvrté patro nechal dostavět až jeho bratr, císař Domicián, kolem roku 82 n. l.

Na stavbě pracovaly desítky tisíc lidí, včetně velkého množství židovských zajatců, a samotné financování bylo z velké části hrazeno z kořisti získané po potlačení prvního židovského povstání.

Stavební materiál

Na stavbu Kolosea byla použita celá řada materiálů. Hlavními stavebními materiály byly travertin, vápenec a tuf na sloupy a stěny. Dále se používaly dlaždice a cihly na podlahy a zdi horních pater a také římský beton na klenby a základy.

Travertin byl na stavbu převážen z lomu v nedalekém městečku Tibur, což je dnešní Tivoli. Pro zajímavost, na stavbu Kolosea bylo potřeba tolik travertinu, že ho sem museli každý den převážet na dvou stech vozech tažených čtyřmi voly po celé čtyři roky. Pro jeho plynulou přepravu byla dokonce postavena zcela nová silnice. Travertin byl využit především na hlavní pilíře v přízemí a na vnější stěnu. Díky tomuto kameni má také Koloseum svou typickou bělavou až mírně nažloutlou barvu.

Jednotlivé obrovské bloky kamene nebyly spojeny jen nasucho, ale držely pohromadě pomocí stovek tun masivních železných spon zalitých olovem. Právě po těchto sponách dnes v exteriéru Kolosea zbyly tisíce malých děr, protože je lidé v pozdějších stoletích ukradli.

Kromě kamene hrála při stavbě velkou roli cihla a tuf, které se uplatnily na vnitřní příčky. Na klenby a základy pak Římané aplikovali speciální římský beton. Ten vyráběli smícháním vápenné malty, sopečného popela a kamenné drti, díky čemuž získal mimořádnou pevnost a drží pohromadě dodnes.

Exteriér Kolosea

Koloseum má tvar elipsy o obvodu 527 metrů s rozměry 188 krát 166 metrů. Jeho dnešní výška dosahuje 48,5 metru, přičemž původně měřilo dokonce 52 metrů.

Celá vnější stavba je rozdělena do čtyř podlaží. První tři podlaží tvoří řady oblouků neboli arkád, které jsou ozdobeny klasickými architektonickými řády. V prvním podlaží se nacházejí dórské sloupy, ve druhém podlaží sloupy iónské a ve třetím podlaží sloupy korintské. V každém z těchto tří podlaží bylo původně 80 oblouků, výklenky ve druhém a třetím podlaží kdysi zdobily sochy bohů, císařů a hrdinů v nadživotní velikosti.

Čtvrté patro je naopak obklopeno pevnou zděnou stěnou, kterou člení korintské pilastry a okna. Mezi těmito okny se v antice původně nacházely ozdobné bronzové štíty.

V horní části exteriéru se nacházelo celkem 240 masivních kamenných konzolí. Do nich byly ukotveny dřevěné stěžně pro obří látkovou plachtu zvanou velarium, kterou nad arénou natahovali římští námořníci, aby chránili diváky před pálícím sluncem a nepřízní počasí.

Interiér Kolosea

Zatímco exteriér Kolosea ohromoval svou monumentalitou a architektonickou elegancí, skutečný život a dramata antického Říma se odehrávaly uvnitř. Vnitřní prostory byly důmyslně navrženy tak, aby dokázaly pojmout padesát tisíc diváků a zajistit jim pohodlný a bezpečný průběh celého dne. Celé hlediště bylo rozděleno do několika zón, které přesně odrážely přísnou hierarchii římské společnosti, přičemž pod touto masivní scénou se skrývalo neméně fascinující podzemí plné chodeb, klecí a zvedacích zařízení.

Aréna Kolosea

Nejdůležitějším místem v Koloseu byla samotná aréna. Právě tady se odehrávaly velkolepé a krvavé hry, mezi které patřily gladiátorské souboje, přehlídky divokých zvířat, divadelní představení, náboženské obřady, námořní bitvy i popravy.

Aréna s rozměry 76 krát 46 metrů měla dřevěnou podlahu pokrytou asi 15 centimetrů vysokou vrstvou písku, který měl za úkol lépe absorbovat krev a pach. V podlaze se nacházelo 36 poklopů, které umožňovaly, že se gladiátoři nebo divoká zvířata mohli nečekaně vynořit přímo v aréně a překvapit tak diváky.

Do arény vedly dva hlavní vchody. Na západní straně to byla takzvaná Porta Triumphalis, kterou do arény vcházeli gladiátoři a přicházely průvody se zvířaty. Na východní straně se naopak nacházela Porta Libitinaria, kterou z arény odnášeli mrtvá těla.

Podzemí Kolosea (hypogeum)

Zatímco v počátcích své existence sloužila plocha Kolosea dokonce i pro velkolepé vodní bitvy, v pozdější fázi výstavby se podoba arény radikálně proměnila. Pod její podlahou vzniklo takzvané hypogeum neboli podzemí. Jednalo se o komplikovaný labyrint chodeb, kde se nacházely zvířecí klece a místnosti pro vězně, otroky i gladiátory. Celé podzemí bylo tvořeno jednou centrální chodbou vedoucí podél hlavní osy, ze které na obě strany vybíhalo dalších 12 postranních chodeb.

Plynulý pohyb a propojení s arénou zajišťovala důmyslná mechanická zařízení včetně desítek speciálních dřevěných výtahů. Zvířata byla do arény z podzemí dopravována pomocí systému vyvážení hmotnosti a složitých kladek. V těchto stísněných prostorách pracovali otroci, kteří se starali o zvířata, a také gladiátoři, kteří měli na starosti bojové rekvizity.

Propracovaný systém tunelů pod Koloseem navíc sloužil i k propojení s okolními budovami v centru Říma. Tunely vedly k císařskému paláci, do gladiátorské školy zvané Ludus Magnus, do budovy zvané Spoliarium, kam byla odnášena těla padlých gladiátorů, nebo do zbrojnice Armamentarium.

Hlediště (cavea)

Hlediště, kam se vešlo až 50 000 diváků (45 000 míst bylo k sezení a 5 000 na stání), neslo název cavea a obklopovalo celou arénu. Samotná plocha arény byla od hlediště oddělena mohutnou zdí (jakousi bariérou), na které byly připevněny ostré hroty, a hlubokým příkopem zvaným euripus, jenž poskytoval divákům ještě větší ochranu před divokými zvířaty. Pro případ nouze byli navíc v pohotovosti připraveni lukostřelci, kdyby se nějaké zvíře přece jen pokusilo dostat do hlediště.

Diváci seděli v hledišti přísně podle svých sociálních vrstev. Nejblíže k aréně se samozřejmě nacházel císař a další nejvýznamnější osoby v Římě. Celé hlediště bylo členěno do pěti horizontálních sektorů neboli maenian, které od sebe oddělovaly prostorné chodby. Tyto sektory tvořilo:

PODIUM
MAENIANUM PRIMUM
MAENIANUM SECUNDUM IMUM
MAENIANUM SECUNDUM SUMMUM
MAENIANUM SECUNDUM IN LEGNEIS

První sektor zvaný podium začínal 4 metry nad arénou a byl určen pro nejvýznamnější Římany, mezi které patřili císař, vestálky, kněží a senátoři. Na severní a jižní straně se nacházely císařské lóže; severní byla vyhrazena pro císaře a jeho doprovod, zatímco jižní sloužila císařovně a jejímu doprovodu. Z obou těchto lóží byl zdaleka nejlepší výhled do celé arény. Podium na západní a východní straně bylo vymezeno pro senátory, kteří si sem dokonce mohli nosit vlastní židle.

Místa v druhém sektoru neboli maenianum primum byla vyhrazena pro římskou elitu (equites) a čítala celkem 14 řad.

Následující velký sektor zvaný maenianum secundum byl určen pro římské občany a dělil se na dvě části. Část maenianum secundum imum patřila střední třídě a vojákům, zatímco maenianum secundum summum využívala nižší třída římských občanů.

Poslední sektor zvaný maenianum secundum in legneis se nacházel úplně nejvýše a byl určen pro chudinu, cizince, otroky a ženy. V tomto nejvyšším patře se nacházely příkré dřevěné lavičky a prostory na stání. Do Kolosea měli naopak přísně zakázaný vstup někteří lidé na okraji společnosti, jako například bývalí gladiátoři, herci nebo hrobníci.

Hladký a organizovaný průchod diváků do hlediště zajišťoval propracovaný systém vchodů, chodeb a schodišť. Celkem se v budově nacházelo 80 vchodů, 76 z nich používali běžní diváci a nad každým z těchto vchodů byla vyznačena příslušná římská číslice. Zbývající 4 vchody nebyly očíslovány a sloužily ke specifickým účelům na hlavní a vedlejší ose Kolosea. Na západní a východní straně to byly vchody vedoucí přímo do arény, již zmíněné Porta Triumphalis a Porta Libitinaria, a na severní i jižní straně vchody ústící přímo do císařských lóží.

Zásobování vodou, kanalizace a veřejné záchody v Koloseu

Kanalizační systém Kolosea byl na svou dobu mimořádně propracovaný a pozoruhodný. Kolem celé stavby se pod dlažbou nacházelo potrubí, které odvádělo dešťovou i užitkovou vodu a spolehlivě odvodňovalo nejen okolí amfiteátru, ale také vnitřní prostory. Tímto potrubím tekla voda do nižšího kanálu umístěného několik metrů pod zemí, který se napojoval na čtyři velká potrubí v hlavním městském kanalizačním systému. Celková délka vodního potrubí v Koloseu dosahovala téměř 3 000 metrů.

V areálu Kolosea se nacházely také veřejné toalety pro návštěvníky. Archeologové zde objevili 25 sedadel uspořádaných do kruhu, která od sebe oddělovala ručně vytesaná opěradla. Každé místo disponovalo mramorovým sedátkem a v korýtku po vnitřním obvodu neustále tekla čistá voda, kterou se diváci po vykonání potřeby omývali.

Hry a zábava v Koloseu

V Koloseu se konalo několik typů her, mezi které patřily souboje gladiátorů, lovy a simulace bitev. Každé pořádání her bylo nesmírně náročné na organizaci a také na finance. Náklady na celé velkolepé představení hradil hlavní sponzor, kterým byl v Římě sám císař.

Během dopoledne v Koloseu většinou probíhala velkolepá přehlídka lovu volně žijících zvířat neboli venationes, vystoupení s ochočenými a domácími zvířaty a občas také představení, kdy zvířata bojovala proti sobě. S divokými zvířaty bojovali bestiari, což byli váleční zajatci, otroci, zločinci a dobrovolníci, kteří byli na tyto nebezpečné boje cvičeni stejně pečlivě jako gladiátoři. Pro potřeby her byly do Říma přivezeny tisíce zvířat z celého známého světa, zejména z Evropy, Severní Afriky a Středního východu. V aréně tak mohli diváci spatřit nosorožce, hrochy, slony, žirafy, tygry, lvy, pantery, leopardy, medvědy, aligátory, krokodýly, pštrosy a mnoho dalších druhů. Dopolední program většinou končil přehlídkou ochočených zvířat, která pro pobavení diváků předváděla nejrůznější akrobatické kousky.

V poledne se v aréně konaly veřejné popravy zločinců a uprchlých otroků, které byly prokládány komickými čísly a atletickými závody. Aby byly popravy pro diváky ještě zábavnější, byla celá poprava často zasazena do děje nějaké dramatické divadelní hry, která nakonec končila skutečnou smrtí hlavního hrdiny.

Odpoledne byly na programu samotné gladiátorské souboje neboli munera, které představovaly hlavní vrchol celého dne. Gladiátoři byli váleční zajatci, zločinci či otroci, kteří procházeli náročným výcvikem v gladiátorských školách zvaných ludus. Každý bojovník byl cvičen v odlišné technice útoku a obrany s použitím specifických zbraní, podle čehož se rozlišovalo hned několik základních typů gladiátorů.

Mezi nejznámější patřil retiarius, což byl gladiátor nejnižšího významu vyzbrojený pouze sítí, trojzubcem a dýkou. Proti němu často stával secutor bojující s mečem, kterému k obraně sloužilo pevné brnění a štít. Dalším typem byl thrák neboli trace, který měl otevřenou helmu, malý štít a zakřivený krátký meč, zatímco murmillo býval vyzbrojen přilbou zdobenou motivy mořských živočichů, velkým štítem a krátkým mečem. Velmi specifické vybavení měl dimachaerus, jehož výzbroj byla velmi jednoduchá, neboť nosil pouze holenice a vypolštářovanou kazajku, neměl žádnou helmu a bojoval se dvěma meči.

Z každého gladiátorského souboje vzešel vítěz a poražený. O dalším osudu poraženého pak rozhodoval císař či samotné publikum, které své rozhodnutí dávalo najevo gestem palce nahoru nebo dolů.

Celý den měl hlubší význam a přesně promyšlenou symboliku. Dopolední hry se zvířaty představovaly absolutní převahu Říma nad divokou přírodou, zatímco polední popravy a odpolední gladiátorské souboje dávaly divákům pocítit neotřesitelnou moc a autoritu státu nad životem a smrtí.

Samotné námořní bitvy neboli naumachie probíhaly v aréně pouze při slavnostním otevření Kolosea. V pozdější době bylo totiž vybudováno podzemí, čímž definitivně skončila možnost arénu jakkoliv zaplavovat vodou.

Zánik a osud Kolosea

Poslední velkolepá představení se v amfiteátru s rostoucím vlivem křesťanství konala v roce 523 a poté začalo Koloseum sloužit k mnoha odlišným účelům. Během středověku bylo proměněno v mohutnou pevnost a již ve 13. století, konkrétně v roce 1244, prohlásil papež Inocenc IV., že celá oblast právně náleží Svatému stolci. V průběhu 14. a 15. století se v opuštěných chodbách objevily dokonce i prostory pro lidi v nouzi a ošetřovny, které spravovala místní bratrstva. Svědčí o tom dodnes dochované fresky a erby z let 1386 až 1397 namalované na zdech některých velkých oblouků.

V 15. století se však amfiteátr bohužel stal také obří a snadno dostupnou zásobárnou stavebního materiálu. I přes občasné výhrady některých papežů, jako byl v polovině 15. století Eugen IV., byly kamenné bloky a travertin z jeho zdí rozebírány na výstavbu honosných paláců jako byl Palazzo della Cancelleria nebo Palazzo Venezia, ale také na stavbu baziliky svatého Petra a dalších významných renesančních budov v Římě.

Uvnitř chátrajících prostor se přesto postupně rodil nový duchovní život. Již mezi 6. a 7. stoletím vznikla v jednom z velkých oblouků skrytá kaple, která byla později po celkovém restaurování v roce 1622 oficiálně zasvěcena Panně Marii, známé jako Madonna della Santissima Pietà.

Postupné pustošení a rozebírání této antické památky zastavil až v 18. století papež Benedikt XIV., který Koloseum roku 1756 oficiálně prohlásil za veřejný kostel a posvátné místo. Tímto krokem chtěl uctít památku prvních křesťanů, kteří zde měli být zabíjeni pro pobavení pohanů. Moderní historické prameny však uvádějí, že masové vraždění křesťanů v tomto amfiteátru nebylo nikdy archeologicky ani písemně doloženo a pravděpodobně k němu na tomto místě nikdy nedošlo.

V duchu tohoto nového posvěcení nechal papež uvnitř památky vybudovat křížovou cestu s velkým dřevěným křížem uprostřed arény, čímž definitivně proměnil bývalou krvavou arénu v uctívaný památník křesťanských mučedníků. Na tuto tradici pak v průběhu staletí navázala řada dalších papežských modliteb a významných novodobých setkání.

Zajímavosti a kuriozity

Z historie a fungování této jedinečné stavby navíc vyčnívá řada pozoruhodných kuriozit.

Samotná velkolepá stavba Kolosea byla financována z obrovské válečné kořisti získané během první židovské války, což bylo velkolepé celonárodní povstání proti římské nadvládě. Toto povstání nakonec úspěšně potlačily římské legie vedené nejprve vojevůdcem a budoucím císařem Vespasianem a poté jeho synem Titem.

Vstupenky do Kolosea byly v antických dobách zcela zdarma, protože je svým občanům financoval sám císař či bohatí aristokraté jako formu politické propagandy a získání přízně lidu. Diváci ovšem museli mít speciální hliněné nebo kostěné žetony neboli tessery, na kterých bylo přesně vyznačeno číslo vchodu, sektoru i řady, což zajišťovalo naprosto plynulý příchod a usazení desítek tisíc lidí během pouhých několika minut.

Při horkých slunečných dnech chránilo diváky před úpalem obrovské plátěné zastínění zvané velarium. Toto stínění obsluhovala speciální jednotka římských námořníků, kteří pomocí systému složitých lan, kladkami napnutých stožárů a navijáků roztahovali plachty nad celým hledištěm.

Zásobování vodou pro slavné naumachie neboli simulované námořní bitvy probíhalo pomocí důmyslné sítě obrovských akvaduktů, které dokázaly celou arénu zaplavit vodou do hloubky zhruba jednoho metru za neuvěřitelně krátkou dobu a následně ji zase kompletně vypustit do městské kanalizace.

Podlahu arény tvořila silná vrstva dřevěných prken, která byla posypána jemným pískem. Právě z latinského slova arena, které označovalo písek, vznikl dnešní mezinárodní pojem pro sportovní či kulturní plochy. Písek měl navíc velmi praktickou funkci, neboť na sebe skvěle a rychle vázal krev bojujících gladiátorů a zvířat.

V průběhu dějin se v rozvalinách opuštěného amfiteátru uchoval také zcela unikátní ekosystém. Při likvidaci bující a přerůstající vegetace v roce 1871 zde odborníci oficiálně zaznamenali více než 400 různých druhů rostlin, mezi nimiž nechyběly ani exotické exempláře. Tyto rostliny zde přitom vyrostly ze semen, která se do Říma dostala v průběhu staletí spolu s tisíci divokými zvířaty přiváženými z celého světa pro antické hry.

Museo del Colosseo

Přímo v prostorách antického Kolosea dnes sídlí také stálé Muzeum Kolosea (Museo del Colosseo), které se nachází na druhém podlaží amfiteátru. Vznik tohoto muzea představuje promyšlený krok ve snaze o nové pojetí komentovaných prohlídek, které se mění na tematické trasy propojující všechny veřejně přístupné prostory památky. Nejnovější archeologické vykopávky, studie a odborné výzkumy výrazně rozšířily znalosti o dlouhé historii amfiteátru a vedly k vytvoření bohaté expozice. Díky tomu mohou návštěvníci lépe pochopit pestrou historii budovy i to, jak se v průběhu staletí měnilo její vnímání společností.

Prohlídková trasa muzeem začíná architektonickou částí, kde návštěvníci mohou obdivovat pozůstatky původních hlavic sloupů či ochranných bariér. Výstava připomíná význam památky jako symbolu nadčasového architektonického mistrovství a ukazuje hluboký vztah umělců s takzvaným živým tělem Kolosea, což připomíná i autorský podpis malíře Huberta Roberta vyrytý přímo na pilíři.

Následující část detailně přibližuje provoz a každodenní život uvnitř amfiteátru prostřednictvím modelů a nálezů vystavených ve vitrínách. Život gladiátorů a atmosféru her přibližují dochovaná graffiti, mozaiky a reliéfy. Samostatná sekce je věnována také divákům a zasedacímu pořádku v hledišti. Muzeum se navíc může pochlubit velkolepou sbírkou sochařských fragmentů a dekorací.

Další části expozice se věnují proměnám Kolosea v průběhu staletí. Sledují proces christianizace a zároveň tento vývoj srovnávají s představami o magickém či démonickém místě, jaké zachycuje detailní model od Lucangeliho.

Prohlídka je symbolicky zakončena částí věnovanou 20. století a období fašistického režimu, kdy došlo k silnému ideologickému přivlastnění památky jakožto hlavního symbolu nově vznikající říše.

Fascinující příběh Kolosea

Příběh Kolosea představuje fascinující cestu trvající téměř dva tisíce let. Od svých antických kořenů plných velkolepých her a dokonalé technické stránky se tato stavba proměnila v neprostupnou středověkou pevnost, sloužila jako zdroj cenného kamene pro renesanční Řím a nakonec našla svůj klid jako posvátné křesťanské místo. Navzdory ničivým zemětřesením, zlodějům kamene a zkouškám času se amfiteátr dochoval do dnešních dnů a právem patří mezi sedm novodobých divů světa i na seznam světového dědictví UNESCO. Dnešní podoba Kolosea je však z velké části výsledkem rozsáhlých restaurátorských prací a rekonstrukcí v 19. století, neboť z původního antického amfiteátru se do dnešních dnů zcela neporušená dochovala pouze jedna třetina.

Návštěva Kolosea dnes tak není jen pouhou prohlídkou starých kamenů, ale poznáním celého příběhu tohoto monumentálního amfiteátru, který vzdoroval času, válkám i přírodním živlům a i tak si nadále nese svou jedinečnou a nezastupitelnou atmosféru věčného města.