Bazilika svatého Pavla za hradbami (Basilica di San Paolo fuori le Mura) je jedním z nejvýznamnějších křesťanských kostelů a jednou ze čtyř papežských bazilik v Římě. Bazilika je zasvěcena sv. Pavlu z Tarsu, jehož ostatky jsou uloženy pod hlavním oltářem.
Historie baziliky svatého Pavla za hradbami
Historie baziliky svatého Pavla za hradbami se začala psát již v 1. století našeho letopočtu, kdy v místech současné baziliky nechal císař Konstantin postavit malý kostelík nad hrobem sv. Pavla. Kostel byl slavnostně vysvěcen v roce 324 papežem Silvestrem I.
Kostel se stal během následujících let velmi oblíbeným poutním místem a záhy přestal svými malými rozměry stačit ohromnému přívalu poutníků. A tak císařové Theodosius I. a Valentinianus II. nechali kostel zbořit a vystavět novou větší baziliku. Architektem stavby byl neznámý Cyriades. Stavba byla zahájena v roce 386 a již v roce 390 vysvěcena papežem Siriciem. Celá stavba však byla dokončena až v roce 395 za císaře Honoria.
Bazilika svatého Pavla za hradbami prošla v průběhu let několika rekonstrukcemi, které si vyžádala zejména série neštěstí. První větší rekonstrukce byla provedena v 5. století za pontifikátu papeže Lva Velikého, když byla bazilika poškozena během zemětřesení. Z tohoto období pochází i série papežských portrétů v hlavní lodi, které jsou doplňovány dodnes.
V 8. století se bazilika stala terčem rabování Langobardů a poté v 9. století arabů, což si vyžádalo vybudování opevnění. V roce 883 byla dokončena řada obranných věží a zdí, které obklopovaly baziliku, a vzniklo tak malé městečko Giovannopoli. Městečko bylo pojmenováno po papeži Janovi VIII., který opevnění nechal vybudovat.
Série nešťastných událostí se nevyhýbala bazilice ani v následujících letech. V roce 1115 došlo k velkému požáru, po kterém musela být v transeptu postavena zeď se sloupy, aby zabránila zřícení střechy. Tím došlo k rozdělení transeptu na dvě úzké lodi. Ve 12. století byla zahájena také stavba velkolepého kláštera.
13. století byl pro baziliku zlatým věkem. Byla obnovena mozaika apsidy, postaven oltářní baldachýn od Arnolfa di Cambia, fasáda baziliky byla ozdobena mozaikou od Pietra Cavalliniho, byla postavena křížová chodba dílnou Vassalletto a byl zhotoven jedinečný mramorový svícen na velikonoční svíčku. Z baziliky se tak stala uznávaná pokladnice křesťanského, byzantského a gotické umění.
Další katastrofa zasáhla baziliku svatého Pavla za hradbami v roce 1349. Po silném zemětřesení se zřítila zvonice, část portiku a celá stavba byl těžce poškozena. Naštěstí se vše podařilo úspěšně opravit.
Během následujících staletí byla bazilika zvelebována zejména u příležitosti Svatého roku. Papež Řehoř XIII. nechal k jubilejnímu roku 1575 postavit kolem hrobu sv. Pavla balustrádu, k jubileu v roce 1600 nechal Klement VIII. postavit hlavní oltář a hned následující Svatý rok nechal papež Urban VIII. přestavět kapli sv. Vavřince Carlem Madernou.
Během 18. století byla bazilika obohacena o barokní umění. V roce 1724 (u příležitosti Svatého roku 1725) pověřil papež Benedikt XIII. Antonia Canevariho přestavbou portiku. V témže roce byla také postavena Kaple Nejsvětější svátosti.
V noci z 15. na 16. července 1823 však potkala baziliku největší katastrofa – mohutný požár. Neopatrný klempíř, který opravoval okapy, zapomněl uhasit oheň, který používal ke své práci a Bazilika skončila v plamenech. Tak zněla oficiální verze příčiny požáru. Z některých dokumentů se však můžeme dočíst, že oheň vznikl po hádce dvou opilých dělníků, kdy jeden z nich hodil po druhém nádobu s rozžhavenými uhlíky. Ty se jim nepodařilo všechny vysbírat a od některých pak vzňala střecha.
Vzniklý oheň se rychle rozšířil po stavbě. Po zřícení hořící střechy dosahoval oheň takové teploty, že porfyrové sloupy svatyně explodovaly. Požár zničil téměř všechno. Ušetřen zůstal baldachýn od Arnolfa di Cambia, některé mozaiky, apsida, triumfální oblouk, svícen na velikonoční svíci, neporušená zůstala zvonice (ta byla během pozdější obnovy stejně zbourána) i barokní portikus. Nenávratně však byla zničena Cavalliniho mozaika na fasádě.
Tu noc, kdy došlo k požáru ležel vážně nemocný papež Pius VII. ve své posteli a umíral. Protože byla Bazilika svatého Pavla za hradbami papežovým oblíbeným kostelem, rozhodli se jeho nejbližší spolupracovníci, že mu o požáru neřeknou. Papež tak zemřel v nevědomosti asi měsíc po požáru.
Nově zvolený papež Lev XII. zastával názor, že Bazilika svatého Pavla za hradbami musí být obnovena do své bývalé krásy před požárem. Proto byly také zamítnuty návrhy na radikální změny architekta Giuseppa Valadiera.
Novým architektem, který měl vést obnovu baziliky byl jmenován Pasquale Belli. Práce byly zahájeny v roce 1826 a to zejména díky darům z veřejné sbírky na její obnovu. Dary na záchranu baziliky přicházely nejen od katolíků z celého světa, ale také od významných osobností. Car Mikuláš I. věnoval bloky malachitu a lapis lazuli, egyptský král Foud I. daroval sloupy a okna z alabastru a egyptský vicekrál Mohamed Ali daroval sloupy z alabastru.
Belli se pustit do obnovy skutečně rázně. Zboural triumfální oblouk (nejprve však zachránil vzácné mozaiky), portikus i zvonici. Uchráněny nezůstaly ani arkády lodi a Cavalliho fresky. Mnozí ho za to odsoudili, ale pochopili, že tato záchrana byla stála hodně času a peněz. Následovalo vyklizení pomníků a nápisů, včetně dochovaných středověkých. To už bylo neodpustitelné. Nakonec nechal zbourat i stěnu v příčné lodi. První částí, která byla vystavěny byl nový triumfální oblouk v roce 1829.
V roce 1833 byl hlavním architektem obnovy baziliky jmenován papežem Řehořem XVI. architekt Luigi Poletti, kterému asistovali Pietro Bosio, Pietro Camporese mladší a Virgino Vespignani. Během jeho působení byl postaven nový zastřešený portikus na severním konci příčné lodi, kam byl v roce 1840 umístěn nově vysvěcený oltář. V roce 1845 byly postaveny dvě nové kaple. Práce dále pokračovaly celkem rychle i v hlavní lodi a tak mohla být bazilika již v roce 1854 slavnostně vysvěcena.
V roce 1860 byla postavena nová zvonice a v letech 1873 – 1884 byla provedena obnova fasády. Práce na vstupním portiku byly zahájeny v roce 1890 a dokončeny až v roce 1928. A jako poslední byla v roce 1931 dokončena křtitelnice a namontovány bronzové dveře Antonia Marainiho.
Exteriér baziliky svatého Pavla za hradbami
Před vstupem do interiéru baziliky na vás čeká velkolepé atrium, zlatá mozaika na fasádě a kolosální socha sv. Pavla, která dominuje celému nádvoří.
Atrium
Asi nejzajímavějším architektonickým prvkem Baziliky sv. Pavla za hradbami je atrium, velkolepé vstupní nádvoří je největším v Římě. Dnešní podoba atria pochází z období 19. a 20. století, kdy bylo původní atrium ze 14. století poškozeno požárem v roce 1823. Jeho rekonstrukce trvala více než 100 let a i když se jedná o mimořádně zdařilou stavbu v podobném stylu jako původní, příliš se se původnímu atriu nepodobá. Nové atrium je mnohem velkolepější.
Nádvoří o rozměrech 70 x 70 metrů obklopuje 150 sloupů z bílé žuly Montòrfano. Ve čtyřech rozích se nachází podstavce, ale pouze na jedné se nachází socha. Socha z roku 1893 vyobrazuje sv. Lukáše a je dílem sochaře Francesca Fabi-Altini.
Uprostřed nádvoří stojí socha sv. Pavla z carrarského mramoru, který drží meč v jedné ruce a knihu v ruce druhé. Meč symbolizuje jeho mučednickou smrt a kniha epištoly, které napsal. Socha pochází z 19. století a je dílem Giuseppa Obiciho.
Fasáda
Fasádě baziliky svatého Pavla za hradbami vévodí mozaika z let 1854 – 1874 zhotovená vatikánskými dílnami podle návrhu Filippa Agricoly a Nicoly Consoniho. Před požárem v roce 1823 se zde nacházela mozaika ze 13. století od Pietra Cavalliniho. Fragmenty, které se podařilo zachránit, si můžete prohlédnout v apsidě baziliky.
Ve spodní části mozaiky jsou vyobrazeni čtyři proroci Starého zákona (Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel a Daniel), kteří symbolizují 4000 let před příchodem Mesiáše. Střední části mozaiky dominuje Beránek Boží (Agnus Dei), čtyři řeky symbolizují evangelia a dvanáct jehňat dvanáct apoštolů. Po stranách jsou vyobrazeny města Betlém (vlevo) a Jeruzalém (vpravo), kde Kristus započal a zakončil svůj pozemský život. V horní části mozaiky je vyobrazen Kristus a po stranách apoštolové Petr a Pavel.
Zvonice
Úplně první zvonice byla k bazilice přistavěna asi v 11. nebo 12. století, ta však se však zřítila po zemětřesení v roce 1349. Papež Klement VI. sice nechal postavit novou, ale ta byla zbořena při přestavbě po ničivém požáru v 19. století. Nahradila ji současná zvonice postavená podle návrhu Luigiho Polettiho. Zvonice je vysoká 65 metrů a připomíná římskou hrobku nalezenou na jihu Francie. Je zde zavěšeno celkem 7 bronzových zvonů.
Do Baziliky svatého Pavla za hradbami vedou troje monumentální dveře.
Centrální dveře
Hlavní (centrální) dveře do baziliky jsou dílem Antonia Marainiho a byly vyrobeny v letech 1929 – 1931. Bronzové dveře váží 8 tun a měří 7,48 metrů na výšku a 3,35 na šířku. Reliéfy na dveřích byly zhotoveny na přání opata Ildefonsa Shustera a zobrazují výjevy ze života apoštolů Petra a Pavla i výjev “Domine, quo vadis?”. Po stranách centrálních dveří se nachází mramorové sochy sv. Petra a sv. Pavla z 19. století od Gregoria Zappala.
Svaté dveře
Vpravo se nachází Svaté dveře (Porta Santa), ty se otevírají pouze ve Svatý rok. Autorem dveří z pozlaceného bronzu je Enrico Manfrini a byly instalovány ve Svatém roce 2000 (Velké jubileum 2000). Tři horizontální panely zobrazují tři roky příprav Velkého jubilea 2000: rok věnovaný Ježíši Kristovi (1997), Duchu Svatému (1998) a Bohu Otci (1999). Ve spodní části dveří je latinský nápis: AD SACRAM PAULI CUNCTIS VENIENTIBUS AEDEM – SIT PACIS DONUM PERPETUOQUE SALUS (Dar pokoje a spásy navěky všem, kdo přicházejí do svatého chrámu Pavla).
Zevnitř jsou Svaté dveře kryty původními hlavními dveřmi z roku 1070, které objednal Pantaleone, konzul z Amalfi, v Konstantinopoli. Byzantské dveře (Porta Bizantina) se skládají z 54 bronzových desek, na kterých jsou vyobrazeny výjevy ze života Krista a apoštolů. Byzantské dveře prošly rekonstrukcí v roce 1966 na přání papeže Jana XXIII. Od roku 1967 se používají k uzavření Svaté brány zevnitř.
Porta Paolina
Nalevo od hlavních dveří se nacházejí dveře Porta Paolina. Dveře pocházejí z 20. století a jsou ozdoby bronzovými reliéfy s výjevy ze života sv. Pavla. Autorem návrhu dveří je italský sochař Guido Veroi.
Interiér baziliky svatého Pavla za hradbami
Interiér je výsledkem rekonstrukce provedené Luighim Polettim po požáru v roce 1823 a odpovídá původní bazilice postavené ve 4. století. Bazilika má tvar latinského kříže a je rozdělena do pěti lodí, které jsou od sebe odděleny čtyřmi řadami žulových sloupů s hlavicemi z carrarského mramoru (20 v každé řadě).
V bočních lodích nejsou žádné kaple. Stěny i podlaha jsou obloženy polychromovaným mramorem.
Kazetový dřevěný strop je bohatě zdobený zlatem a je zde vyobrazen erb papeže Pia IX., který se zasloužil o rekonstrukci baziliky po ničivém požáru.
Mezi okny se nachází 36 fresek zobrazující výjevy ze života sv. Pavla v chronologickém pořadí. Cyklus začíná v příčné lodi výjevem zobrazující mučednickou smrt sv. Štěpána a pokračuje dále podél hlavní lodi. Fresky nechal zhotovit papež Pius IX. v roce 1857 a nahradily původní středověké fresky Pietra Cavalliniho. Na cyklu fresek se podílelo několik umělců a celé dílo se podařilo dokončit během tří let (1860).
V bočních lodích je ve výklencích umístěno 10 soch apoštolů, které byly stejně jako dvě sochy (sv. Petra a sv. Pavla) v hlavní lodi poblíž conffesia zhotoveny v roce 1882.
Portréty papežů
Velmi mimořádný je chronologický cyklus portrétů papežů od sv. Petra, který se vine podél zdí baziliky. Cyklus začíná v příčné lodi (napravo od apsidy) a končí v boční lodi zcela vpravo v rohu (směrem k oltáři, blíže transeptu). Portrét posledního papeže je trvale nasvícen.
Historie vzniku portrétů v Bazilice svatého Pavla za hradbami sahá až do 5. století, kdy vznikla první série portrétů na popud papeže Lva Velikého. V tradici pak pokračovali papežové Symmachus a Benedikt XIV. Cyklus freskových portrétů byl téměř zničen po velkém požáru v roce 1823, dochovalo se pouze 40 fresek z 5. – 9. století. Ty se v současnosti nachází v přilehlém klášteře.
Nové mozaikové portréty vznikly v polovině 19. století a od té doby jsou pravidelně doplňovány Vatikánskou mozaikovou dílnu. Pro portréty budoucích papežů zbývá v současnosti 26 míst (posledním vyobrazeným je papež František I.). Říká se, že jakmile místo jednou dojde, nastane konec světa.
Triumfální oblouk
Hlavní loď je od transeptu oddělana triumfálním obloukem, který zdobí původní mozaika z 5. století, která přežila ničivý požár v 19. století a při obnově byla restaurována do původní krásy.
Mozaiku bazilice darovala Galla Placidia, dcera císaře Theodosia I., u příležitosti obnovy baziliky papežem Lvem Velikým po zemětřesení v roce 442.
V horní části triumfálního oblouku se nachází nápis: THEODODIUS COEPIT PERFECIT HONORIUS AULAM DOCTORIS MUNDI SACRATAM CORPORE PAULI. (Theodosius začal, Honorius dokončil. Síň zasvěcenou tělu Pavla, učiteli světa), který připomíná, že na stavbě baziliky se podíleli císař Theodosius I. a jeho syn císař Honorius. Na oblouku je pak umístěn nápis: PLACIDAE PIA MENS OPERIS DECVS HOMNE PATERNI GAVDET PONTIFICIS STVDIO SPLENDERE LEONIS (Zbožná mysl Placidie se raduje z díla otce, které září v celé své kráse díky horlivosti papeže Lva).
Ve středu mozaiky je vyobrazen Kristus (Kristus Pantokrator), po stranách mezi oblaky jsou vyobrazeny čtyři symboly evangelistů (vlevo: Lukášův vůl a Matoušův anděl; vpravo Janova orlice a Markův lev) a níže po obou stranách oblouku je vyobrazeno 24 starších z apokalypsy. Úplně ve spodní částí jsou pak zobrazeni sv. Pavel (vlevo) a sv. Petr (vpravo).
Ciborium, oltář a confessio
Pod triumfálním obloukem se nachází ciborium od Arnolfa da Cambio, které bylo zhotoveno na objednávku opata Bartolomea v roce 1285. Ciborium má podobu gotické edikuly podepřené čtyřmi korintskými sloupy. Ve čtyřech rozích se nachází sochy sv. Pavla, sv. Benedikta. sv. Petra a sv. Timoteje.
Před ciboriem a hlavním oltářem se nachází confessio s hrobem sv. Pavla. Ostatky sv. Pavla jsou uloženy v mramorovém sarkofágu přesně na místě, kde nechal císař Konstantin postavit oltář. Na sarkofágu je vyryt původní latinský nápis PAOLO APOSTOLO MARTYR (apoštol Pavel, mučedník) a prohlédnout si ho můžete přes sklo. Sarkofág byl nalezen v roce 2006 spolu s původní apsidou z roku 324 původního kostela postaveného císařem Konstantinem, kterou kryla stavba baziliky z roku 395.
Nad hrobem sv. Pavla je umístěna schránka s řetězem, kterým byl sv. Pavel připoután k římskému vojákovi během domácího vězení v Římě. Řetěz má devět článku je zavěšen na háčky s římskými mincemi, které pocházejí z období umučení sv. Pavla. Relikviář pro uložení řetězu byl vyroben v roce 2009, aby bylo možné vzácnou relikvii vystavovat natrvalo. Do té doby byla relikvie vystavena pouze při zvláštních příložitech, jako např. svátek svatého Pavla 29. června.
Velikonoční svícen
Nedaleko confessia můžete obdivovat velikonoční svícen vyrobený v roce 1170 Pietrem Vassellettem a Nicolò D’Angelo s výjevy ze života Krista. Bohatě zdobený mramorový svícen je vysoký 5,6 metrů a jedním z nejlepších děl římského sochařství 12. a 13. století.
Transept a apsida
Výzdoba transeptu odpovídá výzdobě centrální lodi. Stěny jsou zdobeny polychromovaným mramorem, v hodní části pokračuje cyklus papežských portrétů a pod stropem se střídají velká alabastrová okna s fresky zobrazující život svatého Pavla.
Směr prohlídky je od levého konce transeptu k pravému konci.
Oltář obrácení svatého Pavla
V levém transeptu se nachází Oltář obrácení svatého Pavla, který byl zhotoven z bloků malachitu a lapis lazuli, které daroval car Mikuláš na obnovu baziliky po požáru v roce 1823.
Nad oltářem je obraz malíře Vincenza Camucciniho z roku 1834 zobrazující konverzi sv. Pavla. Po stranách stojí socha papeže Řehoře Velikého od Francesca Laboureura a socha svatého Bernarda od Achilla Stocchiho.
Kaple svatého Štěpána
První kaplí vlevo je Kaple svatého Štěpána (Cappella di Santo Stefano) pochází z 19. století a je zasvěcena prvnímu křesťanskému mučedníkovi Štěpánovi. Kapli dominuje socha sv. Štěpána nad oltářem od sochaře Rinalda Rinaldiho. Po stranách se nachází obraz Umučení svatého Štěpána od Francesca Podestiho a obraz Vyhnání ze Sanhedrinu je od Francesca Coghettiho.
Kaple Nejsvětější Svátosti
Druhou kaplí v levém transeptu (blíže k apsidě) je Kaple Nejsvětější svátosti (Capella del Santissimo Sacramento) postavená podle návrhu Carla Maderna v roce 1725. Je jedinou kaplí, která spolu s apsidou přežila ničivý požár nepoškozená. Nad oltářem je umístěn cenný kříž ze 14. století, u kterého se modlila sv. Brigita Švédská. Kříž je připisován Pietru Cavallinimu, v současné době se však mnoho znalců přiklání spíše sienské škole. Nalevo od oltáře se nachází mozaika ve stylu byzantské ikony z 12. nebo 13. století zobrazující Pannu Marii s Ježíškem. Právě před touto mozaikou svatý Ignác z Loyoly a jeho druhové 22. srpna 1541 složili své první veřejné sliby.
Apsida
Apsida je jednou z částí baziliky, která byla zasažena požárem v roce 1823 nejméně. Dochovala se i cenná mozaika z 13. století zhotovená benátskými mistry během pontifikátu papeže Honoria III. Mozaice o rozměrech 24 x 12 metrů dominuje postava Krista (Kristus Pantokrator) sedícího na trůnu, po pravici jsou vyobrazeni sv. Pavel a sv. Lukáš a po jeho levici sv. Petr a sv. Ondřej. U nohou Krista je velmi malá postava papeže Honoria III. v papežském rouchu. Ve spodní části mozaiky je uprostřed vyobrazení Hetoimasie (připraveného trůnu pro Boha Otce při posledním soudu). Po stranách jsou andělé a apoštolové nesoucí svitky s textem Gloria in excelsis. Zleva doprava jsou to: Jakub Veliký, Bartoloměj, Tomáš, Šimon Zélóta, Matěj (místo Jidáše), Marek, Jan, Filip, Matouš, Jakub menší, Juda a Barnabáš. Barnabáš a Marek nejsou z 12 apoštolů a nahrazují Petra a Ondřeje, kteří již jsou vyobrazeni výše.
Uprostřed apsidy je umístěn papežský trůn z mramoru a pozlaceného bronzu od Luigiho Poletti.
Na šesti kamenných deskách po stranách jsou uvedena jména kardinálů a biskupů, kteří byly přítomni vyhlašení dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie a vysvěcení nové Baziliky svatého Pavla za hradbami v roce 1854 papežem Piem IX.
Kaple svatého Vavřince
První kaplí vpravo je Kaple svatého Vavřince (Capella San Lorenzo), která byla postavena podle návrhu Carla Maderny k jubileu v roce 1625. Z původní výzdoby kaple od Giovanniho Lanfranca z tohoto období se toho moc nedochovalo. V Pinakotéce kláštera jsou uloženy dvě lunety, ostatní díla Lanfranca z kaple jsou nyní součástí sbírek zahraničních muzeí a galerií. Současná obrazová výzdoba je dílem Giuseppa Grezziho. Mramorový triptych nad oltářem pochází z konce 15. století a je dílem dílny Andrey Bregno.
Kaple svatého Benedikta
Poslední kaplí vpravo je Kaple svatého Benedikta (Capella di San Benedetto) z 19. století. Autorem kaple je architekt Luigi Poletti a má připomínat celu pohanského chrámu. Socha za oltářem zobrazující svatého Benedikta sedícího na trůnu je dílem Pietra Tenerariho a pochází také z 19. století. Dvanáct kanelovaných dórských sloupů je starobylých a pochází z vykopávek v Portonaccio (oblast, kde se nacházelo starověké etruské město Veii).
U vchodu do Kaple svatého Benedikta je umístěna křtitelnice z 19. století od Pietra Galliho znázorňující dítě, které se dotykem svěcené vody rukou zachrání od pokušení ďábla.
Oltář Nanebevzetí Panny Marie
Na pravém konci transeptu je oltář zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie. Oltářní obraz Korunovace Panny Marie je mozaikovou kopií obrazu od Giulia Pippi, známý spíše jako Giulio Romano, jehož originál si můžete prohlédnout ve Vatikánských muzeích. Stejně jako oltář obrácení svatého Pavla je i tento oltář zhotoven z bloků bloků malachitu a lapis lazuli, které daroval car Mikuláš na obnovu baziliky po požáru v roce 1823.
Po stranách se nachází sochy sv. Scholastika (Felice Baini) a sv. Benedikta (Filippo Gnaccarini).
Za Oltářem Nanebevzetí Panny Marie se nachází oratoř, baptisterium a průchod do Kaple relikvií a kláštera.
Oratoř sv. Juliána
Oratoř svatého Juliána (Oratorio di San Giuliano) je zdobena freskami z 12. až 13. století zobrazující apoštoly a mučedníky, které jsou připisovány Antoniovi da Viterbo (známém také jako Il Pastura). Oratoř je někdy označována také jako Sala del Martirologio.
Baptisterium
Baptisterium či Kaple svatého Timoteje (Capella di San Timoteo) bylo po ničivém požáru obnovena jako poslední v roce 1930 podle návrhu architekta Arnalda Foschiniho. Místnost má klenby podepřené iónskými sloupy z cipollinského mramoru a stěny obložené polychromovanými mramorovými deskami. Mramorová křtitelnice je moderní. Od roku 2008 slouží Baptisterium Baziliky svatého Pavla za hradbami jako kaple k modlitbě. Oltář sem byl přenesen z hypogea Baziliky a obsahuje ostatky svatého Timotea Antiochijského.
Velké vitrážové okno s vchodem je moderní a dílem studia Progetto Arte Poli.
Gregoriánský sál
Naproti Baptisteria se nachází Gregoriánský sál (Sala Gregoriana), který dostal své jméno po kolosální soše papeže Řehoře XVI. od Rinalda Rinaldi. Socha stojí na místě, kde sedával papež Řehoř XVI. a kontroloval restaurátorské práce Baziliky svatého Pavla za hradbami.
Bazilika svatého Pavla za hradbami je významná také svými stálými expozicemi v Kapli relikvií, Pinakotéce a archeologickém areálu u klášterní zahrady.
Klášter
Křížová chodba
Přilehlá křížová chodba, která spojuje Baziliku svatého Pavla za hradbami s klášterem byla postaven mezi lety 1208 -1235 a je dílem významných římských rodin mramorářů Vassalletto a mozaikářů Cosmati.
V ambitech křížové chodby jsou vystaveny fragmenty starověké Baziliky a náhrobky z nedalekého hřbitova, které byly objeveny během rekonstrukcí a při vykopávkách. Asi nejcennější artefakt, který byl objeven během obnovy Baziliky po požáru v roce 1823, je římský sarkofág (Sarcofago “dogmatico”) pocházející ze 4. století – mistrovské dílo raného křesťanství. Originál je dnes uložen ve Vatikánských muzeích (Museo Pio Cristiano).
Kaple relikvií
V polovině východního ambitu se nachází dveře do Kaple relikvií (Capella delle Reliquie), kde jsou vystaveny vzácné relikvie: např. hůl svatého Pavla, fragmenty Kristova kříže, závoj Panny Marie, kost apoštola Matouše či kost apoštola Bartoloměje..
Pinakotéka
Pinakotéka je rozlehlý sál, kde jsou vystaveny vzácné obrazy, archivní dokumenty, mince či liturgické předměty. Vystavená díla nemusí být vždy stejná, sál slouží i k dočasným výstavám.
Archeologický areál
Během výkopových prací, který byly zahájeny v roce 2007, za účelem výstavby prostorů pro návštěvníky Baziliky svatého Pavla, byly nalezeny pozůstatky původní stavby Baziliky a kláštera z 5. – 7. století. Archeologický průzkum trval až do roku 2009 a teprve poté byla zahájena výstavba nové multifunkční budovy, která byla slavnostně otevřena v roce 2013. V přízemí budovy se nachází zázemí pro návštěvníky (kavárna, wc, suvenýry) a v suterénu odhalené vykopávky a výstavní galerii s artefakty nalezenými při vykopávkách.
Při prohlídce archeologického areálu si můžete prohlédnout pozůstatky refektáře, sloupů, studny, zvonice a sloupového portiku, kterým poutníci přicházeli od Porta San Paolo.