Nekropole Banditaccia (Necropoli della Banditaccia) u italského města Cerveteri je jedním z nejvýznamnějších a nejpůsobivějších etruských pohřebišť. Její rozloha a unikátní uspořádání z ní činí doslova „město mrtvých“, které věrně odráží podobu tehdejších živých sídel. Celý areál je rozvržen do pravidelné uličkové sítě, disponuje malými náměstími a tvoří ho stovky hrobek datovaných od 9. do 3. století př. n. l. Od roku 2004 je nekropole Banditaccia na seznamu Seznamu světového dědictví UNESCO.
Historie nekropole Banditaccia
Vznik nekropole Banditaccia je spjat se starověkým etruským městem Caere (dnešní Cerveteri), které patřilo k nejmocnějším a nejbohatším metropolím tehdejšího středomoří. Město Caere bylo ve své době prosperující metropolí, jejíž bohatství pramenilo především z obchodu a kontroly nad ložisky železné rudy. S tím, jak rostla moc a vliv místní elity, rozvíjela se i pohřební architektura.
Nejstarší vrstvy nekropole z doby železné (9. – 8. století př. n. l.) tvoří jednoduché jámové a šachtové hroby (pozzetti), v nichž se nacházely urny s popelem zemřelých.
V průběhu 7. a 6. století př. n. l. se objevují monumentální tumuly – obrovské kruhové zemní a kamenné mohyly, které si budovaly nejbohatší aristokratické rodiny. Tyto stavby ukrývají hrobky vytesané do měkkého tufového podloží, přičemž jejich interiéry detailně napodobují tehdejší obytné domy. Obsahují síně, napodobeniny trámových stropů, kamenná lůžka (klinai) a dveřní rámy.
Od 6. do 4. století př. n. l. se architektonický styl proměnil a pohřebiště získalo podobu pravidelné městské sítě. Vznikaly tzv. krychlové hrobky (tombe a dado) seskupené do bloků podél ulic a malých náměstí, což doslova kopírovalo urbanismus živých měst. Odtud také pochází označení “město mrtvých”. V tomto období se objevují také propracované reliéfy a fresky napodobující předměty každodenní potřeby, zbraně či rituální nástroje (například slavná Tomba dei Rilievi).
Pozdější období přineslo úpadek v důsledku ovládnutí oblasti Římem, avšak hrobky byly příležitostně využívány i v římských dobách. Celá nekropole tak upadla v zapomnění, zarostlá vegetací a stala se terčem vykradačů hrobů. To se však změnilo na počátku 20. století, kdy zde byl zahájen rozsáhlý archeologický průzkum.
Archeologický průzkum nekropole Banditaccia
První výzkum a vykopávky nekropole proběhly mezi lety 1906 – 1936 pod vedením italského archeologa Raniera Mengarelliho. Během tohoto období byla odkryta značná část celého areálu (tzv. Zona del Recinto) o rozloze zhruba 10 hektarů. Odkryta byla řada monumentálních mohylových hrobek (včetně velkého Tumulo del Mengarelli) i starobylá etruská cesta Via degli Inferi (Cesta podsvětí), která spojovala Cerveteri s nekropolí Banditaccia. Během archeologického průzkumu byly objeveny také nejstarší hroby z doby železné v oblastech Sorbo a Cava della Pozzolana, čímž se prokázalo, že historie pohřebiště sahá hluboko před archaické období.
Od roku 1936 bylo místo opuštěno a toho využili zejména vykradači hrobů, jejichž cílem bylo nalézt cenné předměty, které pak mohli prodat soukromým sběratelům.
Nekropole nebyla ušetřena ani za 2. světové války, od února 1944 se stala útočištěm německých vojáků. Těžká vojenská technika značně poničila do té doby perfektně dochované starobylé cesty.
Po 2. světové válce navázal na Mengarelliho práci archeolog Mario Moretti. V 60. letech 20. století se průzkum zaměřil zejména na okrajové části nekropole a bylo odhaleno asi 500 hrobek patřících spíše nemajetným obyvatelům.
V 80. letech 20. století prošel archeologický výzkum nekropole Banditaccia významnou proměnou. Zatímco první polovina 20. století se nesla ve znamení velkolepých odkryvů celých celků a monumentálních mohyl, v 80. letech se archeologové zaměřili na moderní nedestruktivní metody. K nejvýznamnějším objevům tohoto období patří nález tzv. Hrobky s nápisy (Tomba delle Iscrizioni Greffi), k němuž došlo v srpnu 1981. Tato hrobka přinesla obrovské množství nápisů (přes 70). Pro lingvisty a historiky to byl obrovský přínos, protože podrobné překlady nápisů umožnily rekonstruovat rodokmen a politický vliv místní aristokratické rodiny, která hrobku využívala po dobu osmi generací (více než 200 let).
S rozvojem moderní infrastruktury a turismu v okolí Říma čelila oblast Banditaccie nutnosti chránit a mapovat okrajové části areálu. V 80. letech se proto úřady zaměřily na inventarizaci hrobek, které byly v minulosti opomenuty nebo ohroženy přírodními vlivy a vykradači. Tato příkladná vědecká práce položila odborný základ pro to, aby mohla být nekropole Banditaccia (společně s nekropolí v Tarquinii) v roce 2004 oficiálně zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO.
Co v nekropoli Banditaccia uvidíte
Během prohlídky nekropole vás čeká fascinující cesta do světa Etrusků. Areál je rozlehlý a svou atmosférou skutečně připomíná tiché, zastrčené město. Projdete se starobylými uličkami, z nichž nejznámější je Via degli Inferi (Cesta podsvětí). Prohlédnete si tři typy hrobek: mohylové hrobky, krychlové hrobky uspořádané vedle sebe jako domy ve skutečném městě i podzemní hrobky. Mnoho hrobek si lze prohlédnout také uvnitř. Původně všechny hrobky obsahovaly různé artefakty, vázy z kovu a keramiky, šperky, zbraně, sošky a předměty každodenní potřeby místního i řeckého původu. Některé z těchto kusů jsou vystaveny v malém archeologickém muzeu Cerveteri (Museo Archeologico Nazionale Cerite) umístěném v zámku Ruspoli, který se nachází v historickém centru Cerveteri. Většina z nich je vystavena v Národním etruském muzeu Villa Giulia v Římě.
Tumulové hrobky (tumuli)
Největší jsou monumentální pohřební mohyly (tumulové hrobky), které se skládají z kruhové vnější stěny z tufových bloků a jsou porostlé bujnou vegetací. Interiér hrobek kopíruje typický etruský dům s chodbami, dveřmi, okny a místnostmi (pohřebními komorami) s kamennými lavicemi, na kterých byly umístěny sarkofágy. Tyto hrobky, které dominují zejména starší části areálu, jsou mistrovským dílem etruského stavitelství 7. a 6. století př. n. l. a nechaly si je stavět ty nejbohatší rodiny. Čím větší mohyla byla, tím významnější a mocnější rod v ní spočíval. Pod jednou mohylou se často nacházelo hned několik samostatných hrobek patřících různým členům jednoho rodu, což zdůrazňovalo silné rodinné vazby etruské společnosti.
K nejvýznamnějším tumulovým hrobkám patří:
Tumulo del Colonnello
Tumulo del Colonnello (Plukovníkova mohyla) je jednou z největších, nejstarších a architektonicky nejzajímavějších hrobek nekropole Banditaccia. Pochází ze 7. století př. n. l. a svůj název dostala podle dekorace, která badatelům připomínala vojenské hodnosti. Nejedná se tedy o skutečnou hrobku vojáka.
Tumulo del Colonnello je obrovský komplex se čtyřmi samostatnými hrobkami, které byly vytesány v různých obdobích. Celou mohylu obepíná hluboký příkop vytesaný do skály, který překlenuje most pro přístup do nejstarší hrobky. Ta je velmi primitivní a malá (má pouze kolem 3 m²). Svým tvarem napodobuje tehdejší etruské chatrče z proutí a bláta, což ukazuje na samé počátky monumentální pohřební architektury.
Tumulo del Mengarelli
Tumulo del Mengarelli (Mengarelliho mohyla) je jednou z největších a nejvýznamnějších mohylových hrobek nekropole a jedinečným příkladem hrobky napodobující dům bohaté etruské rodiny. Pochází ze 7. století př. n. l. a svůj název dostala po archeologovi Mengarellim, který ji během archeologických vykopávek objevil. Mohyla je nedokončená, má průměr 30 metrů a uvnitř se nachází pouze jedna hrobka. Do hrobky se vstupuje velmi hlubokou a dlouhou chodbou (tzv. dromos), která měří přibližně 9 metrů, se dvěma menšími bočními místnostmi. Na konci chodby se nachází kruhová předsíň, za ní hlavní pohřební komora, ze které se dále vstupuje do menších místností se dvěma kamennými lůžky. Hrobka působí velmi prostorně a symetricky, přestože nese stopy nedokončenosti (například v pravé části u lůžek si lze všimnout počátků hloubení dalších tunelů či chodeb, které už rodina nestihla dokončit, protože stavba byla přerušena.
Tumulo Maroi
Tumulo Maroi (Mohyla Maroi) je pojmenována na počest hraběnky Maroi, která finančně podpořila odhalení této zajímavé tumulové hrobky. Mohyla má tři samostatné hrobky, které pocházejí z období 7. – 6. století př. n. l. Největší a architektonicky nejpropracovanější část celého komplexu představuje hlavní hrobka, do níž se vstupuje přes vestibul s eliptickým půdorysem a stropem s detaily napodobujícími dřevěné trámy. Na tento prostor navazuje hlavní pohřební komora rozdělená dvěma masivními kamennými pilíři vytesanými přímo z tufu. Strop této komory patří k nejkrásnějším ukázkám rané etruské architektury, protože na něm najdeme reliéfní linie a trámy doplněné šikmými liniemi simulující rákosovou krytinu starověkých obydlí. Právě zde byly učiněny významné archeologické objevy, včetně pozůstatků luxusní výbavy a řady attických černofigurových váz, které dokládají čilý obchodní kontakt s Řeckem. Kromě této monumentální hlavní hrobky ukrývá mohyla ještě dvě menší vedlejší hrobky se skromnějším půdorysem a kamennými lůžky podél stěn.
Tumulo II
Tumulus II (často označovaný jako Velký tumulus) v nekropoli Banditaccia ukrývá celkem čtyři samostatné hrobky:
- Tomba dei Doli ze 6. století př. n. l. dostala svůj název po obrovských hliněných nádobách (doli), které Etruskové používali k uchovávání potravin či jako pohřební urny. Přítomnost těchto nádob v pohřebním kontextu ukazuje na hospodářskou sílu a soběstačnost šlechtické rodiny, která hrobku využívala – hojnost zásob byla symbolem bohatství, prosperity a zajištěného posmrtného života. Hrobka se skládá z několika komor a předsíně, podél stěn se nacházejí v tufu vytesaná lůžka určená pro uložení zesnulých a pohřebních darů.
- Tomba dei Letti Funebri (Hrobka pohřebních lůžek) z konce 6. století př. n. l. je pojmenována po mimořádně propracovaných kamenných pohřebních lůžkách, která se nacházejí v hlavní pohřební komoře. Tato lůžka jsou významná také tím, že patřila ženám a jsou mnohem prostornější než mužská.
- Tomba dei Vasi Greci (Hrobka řeckých váz) ze 6. století př. n. l. byla pojmenována po obrovském množství luxusních váz, které zde byly během vykopávek objeveny. Asi nejvýznamnějším pokladem byly řecké attické černofigurové a červenofigurové vázy, které svědčí o nesmírném bohatství rodiny, které hrobka patřila. Většina těchto cenných váz byla po svém objevení přemístěna do významných muzeí (například do Národního etruského muzea ve Villa Giulia v Římě). Do hrobky se vstupuje hlubokou chodbou vedoucí do obdélníkové předsíně, po jejíž stranách se nacházejí dvě menší pohřební komory. Z předsíně se pak vchází do hlavní pohřební komory a dalších tří menších pohřebních komor.
- Tomba della Capanna (Hrobka chýše) pochází z první čtvrtiny až konce 7. století př. n. l. a je tak nejstarší hrobkou v mohyle. Etruskové věřili v posmrtný život a vnímali hrobku jako věčný domov pro duši zesnulého. Tomba della Capanna je dokonalou ukázkou tohoto přístupu, protože do detailů napodobuje tehdejší prostou etruskou chýši ze dřeva a hlíny. Hlavní pohřební komora má unikátní sedlovou střechu, na které jsou v tufu precizně vytesány centrální dřevěné trámy, krovy a náznaky rákosové nebo slámové krytiny.
Tato hrobka, objevená v roce 1865, se nachází kousek od Starého plotu, na Západě ve srovnání s velkou monumentální nekropolí. Éra výstavby se datuje do konce sedmého a počátku šestého století před naším letopočtem. V poslední době byla oblast, kde se hrobka nachází, vykopána oddílem Cerveteri římské archeologické skupiny a typické pohřební náměstí bylo vyneseno na světlo vyhrazené pro posvátné obřady a dalších 11 hrobek z období orientalizace.
Krychlové hrobky (Tombe a dado)
Krychlové hrobky (nebo také hrobky „kostkového“ či „blokového“ typu) představují jeden z nejúchvatnějších typů pohřební architektury v etruské nekropoli Banditaccia. Na rozdíl od starších monumentálních mohyl se začaly stavět v průběhu 6. až 5. století př. n. l. a odrážely hlubokou proměnu tehdejší etruské společnosti směrem k městskému plánování a demokratizaci. Tyto hrobky stojí těsně vedle sebe podél rovných, paralelně vedených vytesaných cest. Vytvářejí tak dojem skutečných městských bloků, ulic a malých náměstí. Hrobky si nechali stavět bohatí obchodníci a střední vrstva, kteří se chtěli od bohatých rodů odlišit a zvolili praktičtější, modernější typ hrobky. Čelní stěna hrobky do ulice často napodobuje fasádu domu. Může obsahovat architektonické prvky, jako je naznačený vchod, falešné dveře nebo malé okno. Uvnitř se nachází jedna nebo více pohřebních komor, kde byly podél stěn umístěny kamenné lavice a lůžka pro uložení těl zesnulých nebo uren.
K nejvýznamnějším krychlovým hrobkám patří:
Tomba dei Capitelli
Tomba dei Capitelli (Hrobka hlavic) pochází z přelomu 6. a 5. století př. n. l. a je jednou z nejznámějších, nejlépe zachovaných a architektonicky nejvýznamnějších hrobek krychlového typu v nekropoli Banditaccia. Její název je odvozen od dvou vytesaných pilířů/sloupů u vstupu, které mají ozdobné hlavice v aiolském slohu. Uvnitř se nachází strop s ranou formou kazetového uspořádání a kamenná lůžka podél stěn.
Tomba della Cornice
Tomba della Cornice (Hrobka s římsou) pochází z 6. století př. n. l. a svůj název dostala podle nápadného architektonického prvku, kterým je výrazně profilovaná římsa (kornice). Tato římsa obíhá horní část stěn ve vstupním vestibulu a nese jasné stopy inspirace tehdejší řeckou architekturou. Stejně jako ostatní hrobky tohoto typu připomíná vnitřní uspořádání lidského obydlí. Po stranách vchodu do hlavní pohřební komory se nacházejí dva vytesané kamenné trůny s opěrkami nohou. Tyto trůny neměly jen dekorativní funkci, ale sloužily k rituálním účelům – pravděpodobně na nich symbolicky seděli zemřelí (nebo jejich duše) či představitelé rodiny během pohřebních obřadů. Vnitřní prostor tvoří prostorná místnost se sedlovou střechou, jejíž strop imituje dřevěné trámy a krovy. Podél stěn jsou v tufu vytesaná kamenná lůžka určená pro uložení těl zesnulých členů rodiny a jejich pohřebních darů.
Podzemní komorové hrobky (hypogea)
Podzemní komorové hrobky představují vrcholný a zároveň nejmladší typ pohřební architektury v etruské nekropoli Banditaccia. Zatímco starší období přálo masivním nadzemním mohylám či pravidelným krychlovým hrobkám, helénistické období (od 4. do 3. století př. n. l.) přineslo radikální změnu. S úpadkem moci staré aristokracie a proměnou společnosti se pohřebiště přesunulo hlouběji pod zem do složitě koncipovaných, rozlehlých podzemních obydlí, do nichž se sestupovalo po širokých vytesaných schodištích. Tato hypogea již nesloužila jen jednotlivcům, ale stávala se velkými rodinnými hrobkami, kde spočinuly celé generace příbuzných. Architektonicky věrně napodobovala interiéry tehdejších obytných domů, přičemž stavitelé vytesávali do měkkého tufu nejen stěny a stropy s nosnými pilíři, ale také propracovaná dvojitá manželská lůžka, lavice či architektonické detaily jako falešné dveře a okna.
Tomba dei Rilievi
Mezi naprosto nejvýznamnější a nejznámější hypogea v nekropoli Banditaccia patří Tomba dei Rilievi (Hrobka reliéfů), která je doslova archeologickým klenotem. Pochází z přelomu 4. a 3. století př. n. l. a patřila rodině Matunas. Na rozdíl od většiny ostatních hrobek, které spoléhají na čistou architekturu tufu, je tato hrobka zcela unikátní svou vnitřní výzdobou – její stěny a dva masivní středové pilíře pokrývají pestře malované štukové reliéfy. Ty nezobrazují bohy ani mytologii, nýbrž reálné předměty každodenního života etruské domácnosti, jako byly nástroje, řemeslné potřeby, kuchyňské náčiní, zvířata (psi, husy, kočky či hlodavci) a kultovní předměty, které měly zesnulým sloužit v posmrtném životě. V zadním výklenku hrobky navíc nechybí vyobrazení obávaných podsvětních démonů Charuna a Vanth.