Palazzo Spada je nádherný a méně známý palác v Římě. Tento architektonický zázrak od Borrominiho najdete jen dvě minuty chůze od náměstí Campo de’ Fiori a náměstí Piazza Farnese. Palác byl postaven v 16. století a dnes se zde nachází malá galerie (Galleria Spada) a je také sídlem Státní rady (Consiglio di Stato).
Palazzo Spada
Palác si nechal postavit kardinál Girolama Capodiferro podle návrhu architekta Bartolomea Boronina. Stavební práce na paláci probíhaly od roku 1548 a celý palác byl téměř dokončen v jubiljením roku 1550. Dokončení paláce trvalo déle zejména kvůli bohaté štukové výzdobě vnější fasády a průčelí nádvoří. Štuková výzdoba je dílem Giulia Mazzoniho, Diega di Fiandry, Tomassem del Boscem a Leonarda Sormani. Štukové prvky, jako jsou květiny či ovoce, doplňují nádherné sochy významných osobností římských dějin. Na vnější fasádě jsou to sochy římského císaře Trajána, vojevůdce Pompeia, římského konzula Fabia Maxima, Romula, římského krále Numa Pompilia, římského generála Marca Claudia Marcella, Julia Caesara a prvního římského císaře Octaviana (Augustus). Zatímco na vnitřní fasádě jsou ve výklencích umístěny sochy bohů: Herkula, Marse, Venuše, Jupitera, Persefony, Minervy, Merkura, Amphitrite, Neptuna a Pluta.
Když v roce 1632 palác odkoupil kardinál Bernardino Spada, nechal palác přestavět v barokním slohu. Přestavbou paláce byl pověřen Francesco Borromini. Práce na přestavbě trvaly téměř třicet let a výsledkem je nádherná galerie tak jak ji známe dnes.
Z mnoha úprav, které provedl Borromini musíme vypíchnout zejména jeho kolonádu. Toto mistrovské dílo iluze je pravděpodobně nejznámějším rysem Palazzo Spada. Kolonádu, která je vystavena technikou Trompe-l’œil (falešná perspektiva) a vytváří iluzi tunelu, najdete na nádvoří. Kolonáda, která vytváří dojem, že je dlouhá minimálně 30 metrů, je ve skutečnosti dlouhá ani ne 9 metrů. Kolonáda je považována za jeden z největších děl Borrominiho, zásluhy za toto dílo si však zaslouží i augustiánských mnich Giovanni Maria da Bitonto, který pomáhal s matematickými výpočty. Socha boha Marse na konci chodby sem byla umístěna v polovině 19. století. Ačkoliv se může zdát, že Mars je vyobrazen v životní velikost, jedná se opět o iluzi, socha je vysoká pouhých 90 cm.
Rod Spada v paláci sídlil až do roku 1927, kdy Palazzo Spada i s jeho uměleckými sbírkami odkoupil italský stát a dnes v něm sídlí Státní rada a galerie.
Galerie Spada
Sbírky Galerie Spada jsou umístěny ve čtyřech pokojích prvního patra paláce. Tato malá a přesto slavná sbírka barokního umění byla shromážděna v 17. století kardinálem Bernardino Spada a kardinálem Fabrizio Spada. bohatě zdobených místnostech s barokním nábytkem se nachází mistrovská díla Guida Reniho, Guercina, Tiziana či Parmigiana.
V prvním sálu galerie, kterému se říká Pokoj papežů (Stanza dei Papi), najdeme desítky portrétů papežů a kardinálů a to spolu s padesáti texty vyprávějící o životě konkrétních papežů. Celému sálu dominuje portrét kardinála Bernardina Spady od Guida Reniho z roku 1631, která daroval kardinálovi z přátelství sám malíř. Ze stejného roku pochází i menší portrét kardinála od Guercina.
V tomto sálu najdeme také díla shromážděná kardinálem Farbrizio Spada: dvě velká plátna od Onofria Lotha nebo obraz “Apollón a Dafné” od Giuseppa Bartolomea Chiari.
Druhý sál galerie dříve sloužil jako pracovna kardinála. Původní dřevěné obložení (boiserie) s dekoracemi od Berniniho bylo v roce 1759 odstraněno a na stěny umístěny obrazy. V sále se nachází nejstarší obrazy sbírky Spada: olej na dřevě “Cesta na Kalvárii” od Marca Palmezzana ze přelomu 14. a 15. století, rané dílo Tiziana “Portrét houslisty” (kolem roku 1515) nebo tři obrazy boloňského malíře Bartolomea Passerottiho.
Třetí sál galerie, přezdívaný jako Galerie kardinála, byl navržen Paolem Marucellim v letech 1636 – 1637 jako místo pro umístění stále rostoucí sbírky Bernardina Spady. V letech 1698 – 1699 nechal sál Fabrizio Spada přestavět. Z této přestavby pochází především výzdoba sálu malířem Ricciolini. Mezi všemi nádhernými díly v sále vyniká “Smrt Dido” od Guercina z roku 1631, “Hostina Marca Antonia a Kleopatry od Francesca Trevisani z roku 1702, “Krajina s větrnými mlýny” od Jana Brueghela staršího z roku 1607 nebo vzácné mistrovské dílo “Triumf jména Ježíš” od malíře Giovanni Battista Gaulli (známý jako Baciccio nebo Baciccia), které bylo předlohou pro stropní fresku v římském kostele Il Gesú.
Pozoruhodnou přehlídku děl následovníků Garavaggia (tzv. Caravaggisté) najdeme v posledním čtvrtém sále galerie. Najdeme zde “Davida s hlavou Goliáše” od Orazia Gentileschi, dvě díla jeho dcery Artemisie Gentileschi (nejnadanější následovnice Caravaggia), několik menších osmibokých obrazů vlámského malíře Pietera van Laera nebo obraz “Svatá rodina se sv. Janem Křtitelem” od francouzského malíře Valentina de Boulogne.