Bazilika Santa Maria degli Angeli e dei Martiri (v překladu bazilika Panny Marie, andělů a mučedníků) se nachází na náměstí Piazza della Repubblica a je jedním z nejpozoruhodnějších kostelů v Římě. Autorem kostela je Michelangelo, který se projektu ujal jako 86-letý.
Historie baziliky Santa Maria degli Angeli e dei Martiri
Historie baziliky Santa Maria degli Angeli e dei Martiri sahá do 16. století, kdy na žádost sicilského kněze Antonia del Duca a příkaz papeže Pia IV. byly ruiny tepidaria a frigidaria Diokleciánových lázní přeměněny na místo uctívání mučedníků a andělů. Snaha Antonia del Duca postavit zde kostel vznikla v roce 1541, kdy měl kněz jednoho rána vidění v ruinách Diokleciánových lázní. V bílém světle se mu zjevilo sedm svatých mučedníků: Saturnin, Cyriak, Largus, Smaragd, Sisinius, Trason a Marcellus I. Toto vidění ho přesvědčilo, že zde musí být postaven kostel a vydal se do ruin Diokleciánových lázní, kde na žulové sloupy napsal jména sedmi archandělů (Michael, Gabriel, Rafael, Uriel, Raguel, Ramiel a Sariel) na žulové sloupy, kterým byl od mládí oddaný. Jeho úmysl postavit zde kostel se však nedočkal pochopení u papeže Pavla III. Podpory se dočkal až během pontifikátu papeže Pia IV. o dvacet let později.
Projekt výstavby kostela a přilehlého kláštera byl v roce 1561 svěřen Michelangelovi, který právě pracoval na bazilice svatého Petra. Práce pokračovaly i po smrti Michelangela v roce 1564, kdy dohled nad stavbou převzal Giacomo del Duca (žák Michelangela a synovec Antonia del Duca). Z důvodu častého nedostatku finančních prostředků byla stavba několikrát přerušena a tak výstavba trvala až do první poloviny 18. století.
Během období Italského království (1861 – 1946) byla bazilika Santa Maria degli Angeli e dei Martiri využívána ke státním příležitostem. V roce 1896 se zde konala svatba pozdějšího italského krále Viktora Emanuela III. s černohorskou princeznou Elenou, jsou zde pochováni významní velitelé 1. světové války
V roce 1920 byl kostelu udělen titul Basilica minor
Exteriér baziliky Santa Maria degli Angeli e dei Martiri
Exteriér Baziliky tvoří původní zdi Diokleciánových lázní, které byly odhaleny v roce 1911 po zboření Vanvitelliho fasády z 18. století.
Centrální část s moderním zdivem tvoří dva identické vchody, mezi kterými se nachází výklenek s antickou hlavicí sloupu.
Dvoje bronzové dveře byly zhotoveny v roce 2005 a jsou dílem polského umělce Igora Mitoraje. Původní dřevěné dveře byly nahrazeny v roce 2006. Levé dveře znázorňují Vzkříšení a pravé dveře Zvěstování. Na vnitřní straně dveří jsou vyobrazeni archandělé.
Interiér baziliky Santa Maria degli Angeli e dei Martiri
Když Michelangelo přijal zakázku na výstavbu kostela v ruinách Diokleciánových lázní, pravděpodobně předpokládal, že kvůli svému pokročilému věku stavbu nikdy zcela nedokončí. Proto se jeho práce omezila výhradně na konzervativní restaurování, nechtěl po sobě zanechat nedokončené architektonické dílo. Michelangelo obnovil tepidárium, čtyři místnosti, které se otevíraly po jeho stranách a vytvořil tak půdorys řeckého kříže se třemi vchody. Čtvrtou místnost uzavírala apsida (presbytář). Po Michelangelovi pak pokračoval v práci Giacomo del Duca, který stavbě vtiskl několik vlastních prvků. Stavba pokračovala až do poloviny 18. století. V tomto období byl vystavěny některé kaple a uzavřeny vchody v pravém a levém transeptu, aby zde mohla postavena Kaple svatého Bruna (Capella di San Bruno) a Kaple blahoslaveného Mikoláše Albergati (Cappella del Beato Niccolò Albergati).
V roce 1750 byl projektem stavby pověřen Luigi Vanvitelli, který dal kostelu současnou podobu. Po smrti Michelangela došlo k různým zásahům, po kterých bylo potřeba budovu architektonicky sjednotit. K jeho významným zásahům patří vytvoření průchodu mezi vestibulem, průchodu mezi transeptem a presbytářem a průčelí s portálem z náměstí Piazza della Esedra (dnes náměstí Piazza della Repubblica). Vanvitelli také uspořádal obrazy pocházející z baziliky svatého Petra, které byly nahrazeny mozaikovými kopiemi z důvodu možného zničení vlhkem. Z kostela Santa Maria degli Angeli e dei Martiri se tak stala významná umělecká galerie s díly ze 16. – 18. století.
Předsíň (vestibul)
Při vstupu do baziliky se ocitnete v kruhové předsíni zakončené kupolí, kde se v Diokleciánových lázní pravděpodobně nacházela místnost k relaxaci mezi caldáriem (horkou lázní) a tepidáriem (vlažnou lázní). Kupole má kazetový strop a její oculus je vyplněn vitráží s názvem Světlo a čas od Narcise Quagliaty, která sem byla umístěna v roce 1999.
Dekorativní prvky vestibulu jsou většinou dílem Vanvitelliho.
V předsíni se nachází dvě kaple a čtyři výklenky, které slouží jako hrobky.
Kaple svaté Marie Magdaleny
Vlevo je umístěna kaple svaté Marie Magdaleny (Cappella di Santa Maria Maddalena), která je zároveň i křestní kaplí (Baptisterium). Kaple byla postavena v roce 1579 za finančního přispění Consalva Alvara di Giovanni. Oltářní obraz Noli Me Tangere (ikonografické zobrazení Krista a Marie Magdaleny) a je připisován vlámskému malíři Hendrickovi van den Broeck (známý i jako Arrigo Fiammingo).
Vlevo od kaple se nachází hrobka italského malíře a rytce Salvatora Rosy. Mramorovy pomník je dílem italského sochaře Bernarda Fioriti a zobrazuje Salvatora Rosu, jak vystupuje ze sarkofágu. Dva andílci (putti) symbolizují malbu a poezii.
Vpravo od kaple je ve výklenku umístěna hrobka kardinála Piera Paola Parisio, kterou nechal v roce 1604 postavit jeho synovec Flaminio Parisio (biskup z Bitonta) .
Kaple Ukřižování
Vpravo se nachází kaple Ukřižování (Cappella del Crocifisso), která byla postavena v roce 1575 pro římského bankéře Girolama Ceuli. Oltářní obraz Ukřižování je připisován Giacomovi della Rocca (žák Daniela da Volterry). Od stejného umělce jsou i fresky na stěnách a klenbách. V kapli je pohřben sochař Pietro Tenerani (pomník vlevo). Naproti je umístěn pomník jeho ženy Lilly Montebbio.
Vpravo od kaple je hrobka italského malíře Carla Maratty, který je autorem kaple svatého Bruna (Cappella di San Bruno) v transeptu. Pomník byl zhotoven podle jeho návrhu, mramorová busta je dílem sochaře Francesca Maratti.
Vlevo se nachází hrobka kardinála Francesca Alciati, milánského právníka a ochránce kartuziánského řádu. Pomník byl zhotoven v roce 1583 a jeho autorem je pravděpodobně Giovanni Battista della Porta.
Ve vestibulu najdete moderní bronzovou sochu anděla světla od Ernesta Lamagny, která sem byla umístěna u příležitosti Svatého roku 2000.
Průchod (pranoas)
Mezi vestibulem a transeptem se nachází průchod (tzv. pranoas), který zde byl vytvořen Vanvitellim v 18. století. Čtyři sloupy jsou ze sádry a jsou zhotoveny tak, aby vypadaly jako ty žulové v transeptu. Sloupy podpírají kladí, které se táhne po celé délce transeptu.
Pranoas má krátkou valenou klenbu, která vypadá jako kazetová, jedná se však pouze o malbu.
Nad vstupem do vestibulu je oválném tondu obraz Vyhnání z pozemského ráje od Francesca Trevisaniho. Tento obraz je posledním dílem Trevisaniho (zemřel v roce 1746).
Ve dvou výklencích se nachází mramorová socha Jana Křtitele (vlevo) z roku 2012 od sochaře Giuseppa Ducrota a vpravo mramorová socha svatého Bruna Kolínského (zakladatel kartuziánského řádu) od Jeana Antoina Houdona.
Andělé se svěcenou vodou po stranách jsou od Giambattista Rossiho (žák Berniniho) a od Luigiho Vanvitelliho (anděl vlevo).
Následují dvě boční kaple – kaple svatého Petra (vlevo) a kaple svatého Bruna (vpravo)
Kaple svatého Petra
Kaple svatého Petra (Capella di San Pietro) byla postavena v roce 1635 na náklady Pietra Alfonse Avignonese. Oltářní obraz z roku 1584 zobrazuje Ježíše Krista předávajícího klíče svatému Petrovi a je dílem Girolama Muziana. Obrazy po stranách jsou od Marca Carloniho (18. století) a zobrazující Osvobození svatého Petra a Svatého Petra a svatého Pavla.
Mimořádná je i čelní deska oltáře (antependium) s mozaikou pietra dura.
Uprostřed kaple je umístěna moderní plastika hlavy Jana Křtitele po stětí z carrarského mramoru od polského umělce Igora Mitoraje.
Fasáda a monumentální vstup kaple je dílem Vanvitelliho.
Kaple svatého Bruna
Kaple svatého Bruna (Capella di San Brunone) byla postavena v roce 1620 pro polského monsignora Bartolomea Puvinského. Oltářní obraz zobrazuje svatého Bruna Kolínského, pochází stejně jako kaple ze 17. století a jeho autor je neznámý.
Fasáda a monumentální vstup kaple je také dílem Vanvitelliho.
Transept
Transept baziliky Santa Maria degli Angeli e dei Martiri se nachází v místnosti tepidárium (vlažná koupel) Diokleciánových lázní. Současná podoba transeptu je výsledkem práce Michelangela, Del Ducy i Vanvitelliho. Starobylá křížová klenba je vysoká 29 metrů a podepřena osmi původními žulovými korintskými sloupy vysokými přes 17 metrů. Sloupy byl původně umístěny na soklech vysokých 2 metry, ale ty byly zakryty, když Michelangelo zvedl podlahu.
Stěny transeptu jsou zdobeny pilastry z imitace červeného mramoru a obrazy z baziliky svatého Petra, které sem nechal umístit Vanvitelli v 18. století.
Prostor je osvětlen “termálními okny” nad kaplemi v pravém a levém transeptu a nad oběma průchody spojujícími transept s presbytářem a vestibulem. Termín termální okno či Diokleciánovo okno (okna byla použita v Diokleciánových lázních) označuje velké klenuté okno rozdělené na tři části, přičemž střední část je větší než dvě boční. Další okna se nacházejí v lunetách po stranách a obklopují je fresky Niccola Ricciolini zobrazující proroky, sibyly a vůdce.
Podlaha transeptu byla položena v 18. století a je dílem Giuseppa Barbieri.
Levý transept
Stěny levého transeptu (vlevo a vpravo) zdobí čtyři obrazy pocházející z baziliky svatého Petra. Zleva doprava po směru hodinových ručiček (při pohledu do kaple) jsou to:
- Mše svatého Basila (La messa di San Basilio) z roku 1745 od francouzského malíře Pierra Subleyrase. Obraz byl zhotoven pro oltář svatého Basila v bazilice svatého Petra (nyní nahrazen mozaikovou kopií) a zobrazuje sv. Basila, jak slouží mši za účasti císaře Valense.
- Pád Šimona Mága (La caduta di Simone Mago) z roku 1755 od Pompea Batoni. Obraz zobrazuje legendu o soupeření mezi Šimonem a svatým Petrem, při které Šimon zemřel po pádu při levitaci. Obraz byl původně určen pro oltář Nejsvětějšího srdce Páně v bazilice svatého Petra, ale byl odmítnut, protože styl neodpovídal tehdejšímu uměleckému vkusu .
- Vzkříšení svaté Tabity (Resurrezione di Santa Tabita) z roku 1757 od Plácida Costanzi. Obraz byl zhotoven pro oltář svaté Tabity v bazilice svatého Petra (nyní nahrazen mozaikovou kopií) a zobrazuje vzkříšení Tabity svatým Petrem.
- Neposkvrněné početí Panny Marie (Immacolata Concezione) z roku 1740 od Pietra Bianchi. Obraz byl zhotoven pro oltář Neposkvrněného početí v bazilice svatého Petra (nyní nahrazen mozaikovou kopií) a zobrazuje svatého Jana Zlatoústého (sedící na oblaku), jak odhaluje svatému Františkovi z Assisi a svatému Antonínovi Paduánskému tajemství Neposkvrněného početí Panny Marie.
Kaple svatého Bruna
Na konci levého transeptu se nachází kaple svatého Bruna (Cappella di San Brunone), která byla postavena k Svatému roku 1700 podle návrhu Carla Maratty.
Oltář byl vyroben z kousků staršího oltáře a byl postaven Francescem Fontanou v roce 1864. Nádherný oltářní baldachýn je vlastně nástěnná iluzivní malba trompe d’oeil, stejně tak i údajná štuková výzdoba kaple. Oltářní obraz Zjevení Panny Marie svatému Brunovi (Apparizione della Vergine a San Bruno) je od Giovanniho Odazzi (asi 1700).
Fresky v klenbě zobrazují evangelisty a jsou od Andrea Procacciniho (žák Carla Maratty).
Na levé straně kaple jsou monumentální varhany od Barthélémyho Formentelliho, které město Řím darovalo papeži Janu Pavlu II. u příležitosti Svatého roku 2000.
Na pravé straně kaple je obraz Křest krví (Battesimo di sangue) od Francesca Trevisani. Jedná se o jeden ze dvou obrazů od stejného malíře (druhý se nacházel před instalací varhan na levé straně kaple) na stejné téma (nepokřtěný člověk, který zemře pro víru, je pokřtěn skrze prolití své krve). Druhý obraz je v současné době uložen v místnosti za pravou stěnou kaple (vchod je zevnitř i zvenčí).
V levém transeptu (vpravo při pohledu směrem ke Kapli svatého Bruna) se nachází dvoje dveře. Jedny vedou do sakristie a druhé do malého muzea baziliky, kde je umístěna malá expozice o historii Diokleciánových lázní a jejich přeměně na kostel Michelangelem. V této místnosti je umístěn i obraz Křest krví od Trevisaniho.
Pravý transept
Stěny levého transeptu (vlevo a vpravo) zdobí čtyři obrazy a nachází se zde také hrobka generála Armanda Diaze. Zleva doprava po směr hodinových ručiček (při pohledu do kaple) jsou to:
- Kázání svatého Jeronýma (Predica di San Girolamo) z konce 16. století je posledním dílem vyjímečného malíře Girolama Muziana, po jeho smrti byl dokončen Paulem Brillem (doplnil pozadí). Původně byl určen pro oltář svatého Jeronýma baziliky svatého Petra.
- Zázrak svatého Petra (Un miracolo di San Pietro) od Francesca Manciniho z roku 1748 byl původně určen pro oltář v bazilice svatého Petra a dnes je nahrazen mozaikovou kopií. Na obraze je zobrazen svatý Petr, jak uzdravuje u brány chrámu zmrzačeného muže.
Pod obrazem je hrobka generála Armanda Diaze (italského hrdiny 1. světové války) od Antonia Muñoze.
- Pád Šimona Mága (La caduta di Simone Mago) z 18. století od francouzského malíře Pierra-Charlese Trémollièra. Jedná se o kopii obrazu Francesca Vanniho (1602 – 1603), který byl dříve umístěn nad oltářem Nejsvětějšího srdce Páně v bazilice svatého Petra.
- Ukřižování svatého Petra (La crocifissione di San Pietro) z 18. století od Niccola Ricciolini. Jedná se o kopii obrazu od Domenica Passignana.
Sluneční hodiny
V právem transeptu si můžete prohlédnout také sluneční hodiny, které byly objednány papežem Klementem XI. u příležitosti Svatého roku 1700. Důvodem, proč zde chtěl mít papež hodiny, bylo zkontrolovat přesnost Gregoriánského kalendáře z roku 1582 (přesná předpověď Velikonoc) a také proto, že chtěl dát Římu vyznačený poledník, který již měla boloňská katedrála San Petronio.
Autorem slunečních hodin je italský vědec, filozof, historik a astronom Francesco Bianchini. Hodiny byly dokončeny v roce 1703 za asistence astronoma Giacoma Filippa Maraldi a určovali v Římě přesný čas až do roku 1846.
Bianchiniho sluneční hodiny jsou vyznačeny podél poledníku, který protíná Řím, na 12° 30′ východní délky. Paprsek slunce proniká malým otvorem ve zdi a dopadá na poledník. O letním slunovratu, kdy je slunce nejvýše, dopadá jeho paprsek na čáru poledníku v bodě nejblíže ke stěně. Při zimním slunovratu paprsek protíná čáru v bodě nejvzdálenějším od stěny. Poledník je dlouhý 45 metrů (začíná v pravém transeptu a končí v presbytáři) a je zhotoven z bronzu. Střídání ročních období je zobrazeno pomocí znamení zvěrokruhu. Bianchini také ve stropě vytvořil několik otvorů pro průchod hvězd. Těmito otvory je možné sledovat Polárku, Arcturus a Sirus.
Kaple blahoslaveného Mikuláše Albergati
Na konci pravého transeptu se nachází kaple blahoslaveného Mikuláše Albergati (Cappella del Beato Niccolò Albergati) a byla postavena podle návrhu architekta Clementa Orlandi v roce 1746 v místě, kde se podle původního návrhu Michelangela nacházel vestibul s hlavním vchodem. Kaple je zasvěcena významnému italskému kardinálovi a diplomatovi v 15. století, který byl v roce 1744 blahořečen papežem Benediktem XIV.
Stejně jako v kapli svatého Bruna na konci levého transeptu je i zde oltářní baldachýn pouze nástěnná iluzivní malba trompe d’oeil. Oltář byl pravděpodobně navržen tak, aby zde mohly být uloženy ostatky Mikuláše Albergati. K tomu však nikdy nedošlo a je stále pochován ve Florencii. Oltářní obraz Zázrak blahoslaveného Niccola Albergatiho (Un miracolo del beato Niccolò Albergati) je od Ercola Graziani (asi 1746). Dvě sochy Anděla míru a Anděla spravedlnosti po stranách oltáře byly zhotoveny v roce 1834 česko-německým sochařem Františkem Pettrichem.
Výzdoba klenby kaple je dílem Antonia Bicchierai a Giovanniho Mozzetti.
V kapli se nachází dvě hrobky: hrobka italského admirála 1. světové války Paola Thaona di ¨Revel z roku 1948 od Pietra Canonica (vlevo) a hrobka významného italského politika Vittoria Emanuela Orlanda z roku 1953 od Pietra Canonica (vpravo).
Na stěnách nad hrobkami jsou dvě malby od Francesca Trevisani z 18. století. Vlevo je to Křest vodou (Battesimo d’acqua) a vpravo Křest touhou Battesimo di desiderio). Křest touhou znamená, že umírající, který není pokřtěn a nemůže být u něho křest řádně vykonán, je svojí touhou (vírou) pokřtěn.
Průchod k presbytáři (pranoas)
Mezi transeptem a presbytářem se nachází průchod (tzv. pranoas), který zde byl vytvořen Vanvitellim v 18. století a architektonicky odpovídá průchodu naproti. Také má čtyři sloupy ze sádry, které jsou zhotoveny tak, aby vypadaly jako ty žulové v transeptu a má také dvě přiléhající kaple. V Diokleciánových lázních se na místě dnešních kaplí nacházely dvě menší místnosti s bazénky se studenou vodou.
Kaple Spasitele
Vlevo se nachází kaple Spasitele (Cappella del Salvatore), byla postavena v roce 1574 a je nejstarší kaplí v bazilice. Oltářní obraz od Domenica da Modeny zobrazuje Vtělení Ježíše Krista a sedm andělů. Po stranách oltářního obrazu je 24 menších obrazů s výjevy ze života Krista ze 16. století, které jsou připisovány vlámskému malíři Hendrickovi van den Broeck (známý i jako Arrigo Fiammingo). Hendrick van den Broeck je autorem i výzdoby stropu kaple. Na bočních stěnách jsou obrazy Giulia Mazzoniho: Duše očistce a Modlící se papež.
Kaple svatého Hyacinta
Kapli svatého Hyacinta (Cappella di San Giacinto) vpravo nechal postavit Alessandro Litta v roce 1608 a je zasvěceně Panně Marii a svatému Hyacintovy. Výzdoba kaple pochází z let 1608 – 1613 a je dílem Giovanniho Baglione: oltářní obraz zobrazuje Pannu Marii s dítětem, svatým Hyacintem a svatým Rajmundem; vpravo na stěně je obraz se svatým Valeriánem a svatou Cecílii a vlevo na stěně je obraz zobrazující svatého Františka z Assisi.
Presbytář
Do presbytáře se vchází triumfálním obloukem, na kterém je nápis Regina angelorum et martyrum (Královna andělů a mučedníků). Presbytář byl upraven Clementem Orlandim, chór, chórové lavice a dekorace za chórem jsou podle projektu Vanvitelliho.
Presbytář se nachází v části Diokleciánových lázní, kde byl původně bazén (natatio).
Současné uspořádání presbytáře pochází z roku 1867. V tomto roce byl hlavní oltář posunut více dopředu a také nově uspořádány chórové lavice.
V apsidě (za oltářem) se nachází dvě hrobky – kardinála Giovanniho Antonia Serbelloni (1. kněz kostela) a papeže Pia IV. Oba pomníky jsou dílem Alessandra Cioli.
Mezi hrobkami je umístěn oltářní obraz Panna Marie s dítětem mezi sedmi anděly. Obraz nechal zhotovit Antonino del Duca v roce 1543 v Benátkách, jeho autor není znám. Panna Marie je na obraze zobrazena, jak kojí Ježíška (vyobrazení je známé jako Madonna del Latte). Pannu Marii korunují archanděl Michael a archanděl Gabriel. Rám s cherubíny a anděly, ve kterém je umístěn obraz, je dílem Bernardina Ludovisiho.
Stěny presbytáře (vlevo a vpravo) zdobí čtyři obrazy. Zleva doprava po směr hodinových ručiček (při pohledu k oltáři) jsou to:
- Smrt Ananiáše a Safiry (Morte di Anania e Safira) od Cristofora Roncalliho (známého jako Pomarancio) z roku 1604. Obraz byl zhotoven pro oltář lží (Altare della Bugia) v bazilice svatého Petra (nyní nahrazen mozaikovou kopií) a zobrazuje potrestání manželů Ananiáše a Safiry za to, že lhali svatému Petrovi.
- Křest Ježíše (Battesimo di Gesù Cristo) od Carla Maratty z roku 1697. Obraz byl zhotoven pro Křestní kapli baziliky svatého Petra (nyní nahrazen mozaikovou kopií) a zobrazuje křest Ježíše svatým Janem Křtitelem v řece Jordán.
- Umučení svatého Šebestiána (Martirio di San Sebastiano) od Domenichina z roku 1631. Obraz byl zhotoven pro kapli svatého Šebestiána v bazilice svatého Petra (nyní nahrazen mozaikovou kopií).
- Uvedení Panny Marie do chrámu (Presentazione di Maria Vergine al Tempio) od Giovanniho Francesco Romanelli z roku 1642. Obraz byl zhotoven pro kapli Obětování baziliky svatého Petra (nyní nahrazen mozaikovou kopií) a zobrazuje zasvěcení Panny Marie v chrámě Jeruzalémě.
Klenby v apsidě a presbytáři jsou vyzdobeny freskami od Daniela Seytera.
Tak jako většina farních kostelů v Římě, má i bazilika Santa Maria degli Angeli e dei Martiri dva oltáře. Po Druhém vatikánském koncilu (1962 – 1965) bylo umožněno sloužit mše čelem k věřícím a tak byly v kostelích, kde nebylo možné upravit původní oltář, zřizovány nové oltáře (tzv. obětní stoly). Zajímavostí nového oltáře je bronzová deska zobrazující Sejmutí z kříže od Umberta Mastroianniho z roku 1928.
Po stranách oltáře jsou umístěny dvě sochy Innocenza Orlandi z roku 1866 – vlevo socha anděla s orlem a vpravo trůn se lvem a býkem. Obě díla symbolizují čtyři evangelisty (Matouš – anděl, Marek – lev, Lukáš – býk, Jan – orel).
V presbytáři je několik dveří. Ty vlevo vedou do kaple relikvií a kaple Zjevení Páně.
Kaple Zjevení Páně (kartuziánský sbor)
Vlevo od hlavního oltáře se nacházejí dveře do Kaple Zjevení Páně (Cappella dell’Epifania), kde se dříve nacházela Michelangelova sakristie. Kaple byla vysvěcena v roce 1727 a byla kartuziánskými mnichy využívána i jako chór. Mniši kapli používali až do roku 1867, kdy byl chór opět přesunut do apsidy.
Kaple má valenou klenbu a je bohatě vyzdobena freskami v pozdně barokním slohu. Fresky pochází z 18. století, zobrazují výjevy ze života svatého Bruna a jsou připisovány Luigimu Garzi.
Kaple relikvií
Kaple relikvií (Cappella delle reliquie), která je spíše známka jako kaple Cybo (Cappella Cybo), se nachází nalevo od obrazu Křest Ježíše od Carla Maratty. Kaple byla postavena v roce 1742 na popud kardinála Camilla Cybo k uložení ostatků svatých a mučedníků, kterých se tu může nacházet i několik stovek. Čtyři vzácné relikvie (svatého Jeronýma, svatého Ambrože, svatého Augustina a svatého Řehoře) daroval kardinál Cybo. Nachází se zde i relikvie svatého Larguse, svatého Smaragduse, svatého Cyriaka či svatého Maxima. Výzdoba kaple je dílem Niccola Ricciolini. Oltář s votivní lampou, která hoří nepřetržitě, věnoval kapli také kardinál Cybo. Před svou smrtí také zanechal bazilice dostatek finančních prostředků na údržbu kaple. Kardinál Camillo Cybo je pohřben pod kaplí.