Palazzo Farnese vévodí malému náměstí Piazza Farnese a je považován za vrcholné dílo renesanční architektury. Palác se navíc může pochlubit významnou uměleckou sbírkou, bohatou historií a významnými obyvateli.
Historie Palazzo Farnese
Stavba Palazzo Farnese byla zahájena v roce 1514 na objednávku Alessandra Farnese (pozdější papež Pavel III.) a jeho stavba byla zcela dokončena až v roce 1589. V tomto dlouhém období se na stavbě vystřídalo několik významných renesančních architektů.
Historie paláce se začala psát v roce 1495, kdy kardinál Alessandro Farnese koupil na tomto místě starý palác (Palazzo Ferriz) a rozhodl se ho přestavět na rodinné sídlo. Projektem pověřil mladého žáka Donata Bramante – Antonia Sangalla mladšího.
Když byl Alessandro Farnese v roce 1534 zvolen papežem, nařídil Sangalovi, aby rozšířil původní projekt paláce a řízením stavby pověřil svého syna vévodu Piera Luigi Farnese. Antonio Sangallo na stavbě pracoval až do své smrti v roce 1546. Sangallovy vděčíme především za krásnou fasádu (i když některé prvky byly přidány později dalšími architekty) a také za malé náměstí před palácem. Po smrti Sangalla přebírá stavbu Michelangelo. Za jeho působení byla postavena centrální lodžie s oknem, římsy a upravil také vzhled oken ve druhém a třetím patře.
Stavba paláce se zastavila smrtí papeže Pavla III. v roce 1549 a dokončení tedy zůstalo na vnucích papeže, nejprve na kardinálovi Ranucciovi Farnese a poté na kardinálovi Alessandrovi Farnese (známý jako Alessandro Farnese il Giovane).
Po Michelangelovi přebírá projekt stavby Jacopo Barozzi da Vignola, který postavil dvě boční křídla a také velkou část západního. Celý projekt v roce 1589 nakonec dokončí Giacomo della Porta.
Výzdoba Palazzo Farnese byla dokončena až na přelomu 16. a 17. století. Zejména významná je pak výzdoba paláce Aniballem a Agostinem Carraci objednaná kardinálem Odoardem Farnese.
Po smrti kardinála Odoarda Farnese v roce 1626 přešel veškerý majetek, včetně Palazzo Farnese, na parmského vévodu Odoarda I. Farnese. Ten palác pronajal francouzským velvyslancům, kteří zde pobývali až do roku 1688. Mezi nejvýznamnější velvyslance, kteří zde v tomto období sídlili patří: kardinál Alphonse-Louis du Plessis de Richelieu (velvyslanec svého bratra kardinála Richelieua v letech 1634 – 1636), vévoda Karel III. de Créquy (francouzským velvyslancem v Římě v letech 1662 – 1665) nebo mezi lety 1636 – 1648 François Annibal d’Estrées.
Posledním obyvatelem paláce z rodu Farnese byl parmský vévoda František Farnese. Po smrti Františka Farnese v roce 1727 vymírá i rod Farnese. Celý majetek po jeho smrti přechází na jeho nevlastní dceru (dcera jeho bratra Odoarda, kterou vyženil sňatkem s vdovou po jeho bratrovi) Alžbětu Farnese, manželku španělského krále Filipa V. Novým parmským vévodou se ve svých 15 letech stává syn Alžběty Farnese a krále Filipa V. Karel, pozdější král neapolský a sicilský.
Mezi lety 1861 – 1870 se Palazzo Farnese stává sídlem Františka II., posledního krále Království Obojí Sicílie, a jeho manželky Marie Žofie Bavorské.
V paláci od roku 1874 sídlí Francouzské velvyslanectví a od roku 1936 je majetkem italského státu, který palác na 99 let pronajal francouzském velvyslanectví za symbolickou cenu pod podmínkou jeho údržby.
Jednou z nejznámějších obyvatelek Palazzo Farnese byla mezi lety 1655 – 1658 švédská královna Kristýna.
Exteriér Palazzo Farnese
Fasáda paláce je jedinečným příkladem vrcholné renesance, tedy ideál dokonalé harmonie, proporcí a rovnováhy. Je postavena z cihel a travertinu a rozdělena na tři podlaží. Průčelí korunuje elegantní římsa zdobená pásem květů lilií (heraldický znak rodu Farnese), ve středu se nachází velké okno s lodžií, nad kterou je umístěn papežský erb. Dva menší erby (kardinála Ranuccia Farnese a parmského vévody Ottavia Farnese) po stranách byly přidány v 19. století.
Fasáda byla v roce 2000 pečlivě zrestaurována a tak dnes můžeme obdivovat jasné barvy původní fasády ze 16. století.
Fasáda s výhledem do zahrady a na řeku Tiberu byla dokončena jako poslední. Projekt vytvořil Vignola a později dokončil Giacomo della Porta. První patro má jedenáct oken, nad kterými jsou střídavě umístěny půlkruhové a trojúhelníkové frontony. Ve centrální části se nachází tři okna oddělená polosloupy s ionskými hlavicemi, která osvětlují Carracciho galerii. Druhému patru dominuje velká otevřená lodžie navržená Vignolou.
Do Palazzo Farnese se vstupuje vstupní chodbou postavenou podle návrhu Antonio Sangalla mladšího. Jedná se o 14 metrů dlouhou chodu bazilikového půdorysu s centrální lodí a dvě užšími postranními loděmi, které jsou odděleny starobylými žulovými sloupy z Caracallových lázní. Chodba je zaklenuta valenou klenbou zdobenou štukem z mramorového prachu, jedná se o jeden z nejstarších příkladů této techniky používané v období renesance.
Dokonalé čtvercové nádvoří paláce je výsledkem práce několika architektů. Původní návrh Sangalla, který se inspiroval Marcellovým divadlem, počítal s otevřenými arkádami ve všech třech patrech paláce. Všechna tři patra paláce však byla postupně uzavřena.
Interiér Palazzo Farnese
Interiér paláce Farnese je bohatě zdoben malbami a štukovou výzdobou, na které se podíleli přední umělci pozdní renesance a raného baroka. V prvním patře (piano nobile) paláce se nachází reprezentativní sály, z nichž nejzajímavější jsou tyto:
Síň slávy
Centrální místností Palazzo Farnese, ze které se nám naskytne z Michelangelovi lodžie pohled na náměstí Piazza Farnese, je Síň slávy (Sala dei Fasti). V minulosti sloužila jako přijímací místnost a dnes se zde nachází kancelář francouzského velvyslance.
Fresková výzdoba oslavující rod Farnese z let 1557 – 1563 je dílem Francesca Salviati, po smrti Salvatiho byla v roce 1563 dokončena bratry Taddem a Federicem Zuccari. Zlacený kazetový strop patří k nejstarším v paláci a je dílem Antonia Sangalla mladšího.
Herkulův sál
Monumentální Herkulův sál (Salone d’Ercole) zabírá na výšku dvě podlaží paláce a najdete zde tři významné tapiserie ze 17. století, které byly utkány podle fresek Rafaelových síní ve Vatikánském paláci (Požár v Borgo, Mše svatá v Bolseně a Setkání Lva Velikého s Attilou). Holé stěny s nikami, ve kterých jsou umístěny císařské busty, měly původně zdobit fresky bratrů Carracciových, k jejich realizaci však nikdy nedošlo.
V sále se nachází mramorový krb připisovaný Jacopovi Barozzi da Vignola, po stranách krbu jsou umístěny dvě alegorické sochy znázorňující hojnost a dobročinnost od Guglielma della Porty. Sochy se původně nacházely na pomníku papeže Pavla III. v bazilice svatého Petra, ale při přesunutí pomníku na nové místo v apsidě baziliky musely být odstraněny.
Kardinálův pokoj
Výzdoba Kardinálova pokoje (Camera del Cardinale) je dílem Daniela da Volterry a pravděpodobně se jedná o zcela úplně první pokoj, který byl vyzdoben freskami. Místnost byla pokojem kardinála Ranuccia Farnese (vnuka papeže Pavla III.), který zde strávil poslední léta svého života.
Camerino di Ercole
Camerino di Ercole je první místností, která byla vyzdobena freskami Annibala Carracciho. Cyklus fresek byl vytvořen v letech 1595 – 1597 a zobrazuje mýty o Herkulovi, Odysseovi či Perseovi, které symbolizují převahu ctnosti nad neřestí.
Centrální freska v klenbě vyobrazuje kardinála Odoarda Farnese jako Herkula, který si musí vybrat mezi neřestí a ctností. Freska je od roku 1662 nahrazena kopií a originál je uložen v Muzeu Capodimonte v Neapoli.
Místnost Odoardo Farnese pravděpodobně využíval jako ložnici či pracovnu.
Galerie Carracci
Galerie Carracci (Galleria dei Carracci) je proslulá zejména freskami od bratrů Annibala a Agostina Carracci z konce 16. století. Výzdobu galerie si u dvou významných boloňských malířů objednal kardinál Odoardo Farnese. Tématem fresek je nespoutaná oslava všemohoucí lásky prostřednictvím mýtů, najdete zde vyobrazen např. vzájemný zápas mezi Erotem a Anterotem (dvou stránek pravé lásky) či láska mezi smrtelníkem Anchisesem a bohyní Venuší.
Annibale Carracci pracoval na freskách až do roku 1605, kdy práci ukončil kvůli neshodám s kardinálem a také ze zdravotních důvodů (zemřel v roce 1609). Fresky v galerii dokončili nakonec jeho žáci – Domenichino, Sisto Badalocchio a Antonio Carracci (syn Agostina Carracci). Ti však bohužel ustoupili od nespoutanosti a vrátili se ke starému dobrému tématu moralizovaní, tedy vítězství ctnosti nad neřestí.
Námětem fresek v klenbě je láska bohů podle básní z Ovidiových Proměn. Ústřední freska oslavuje sňatek Ranuccia Farnese (bratra kardinála Oddoarda Farnese) a Margherity Aldobrandini, kteří jsou vyobrazeni jako Bacchus a Ariadna.
Sala dei possedimenti
V roce 1861 se Palazzo Farnese stal domovem posledního krále Království obojí Sicílie Františka II. a jeho ženy Marie Sofie Bavorské. K ubytování královského páru byla nutné zařídit královské apartmány. Výzdoba tohoto sálu byla pravděpodobně provedena v tomto období a je od Antonia Cipolly.
Ve druhém patře Palazzo Farnese sídlí francouzský výzkumný ústav pro historii, archeologii a společenské vědy École française de Rome.
Palazzo Farnese je otevřen návštěvníků, pravidelně se zde konají prohlídky s průvodcem. Je však nutná rezervace předem.