Posvátná oblast Largo di Torre Argentina patří k nejvýznamnějším archeologickým oblastem v Římě. Najdete ji ve starobylé městské části Campo Marzio, jen několik minut chůze od náměstí Piazza Navona a slavného Pantheonu.
Archeologický komplex, který se nezvykle nachází uprostřed moderního náměstí, byl objeven ve 30. letech 20. století při demolici středověké čtvrti. Vykopávky, které nakonec probíhaly několik desítek let, postupně odkryly pozůstatky celkem několika budov – čtyř republikánských chrámů, Pompeiova divadla a Pompeiovy kurie. Součástí archeologického komplexu je i věž Papito, která se jako jedna z mála středověkých staveb dochovala v téměř neporušeném stavu.
Název posvátné oblasti Argentina je odvozen z latinského názvu Argentoratum pro město Štrasburk. Ze Štrasburku pocházel Johannes Burckhardt, ceremoniář papežů Sixta IV., Inocence VIII., Alexandra VI., Pia III. a Julia II. Johannes Burckhardt byl známý také jako biskup Argentinensis a v oblasti vlastnil palác s věží, kterou pojmenoval Argentinská věž. Název tedy nemá nic společného s jihoamerickou zemí.
Chrámy Largo di Torre Argentina
Republikánské chrámy, které byly postupně odkryty při vykopávkách, jsou dodnes označeny písmeny A, B, C a D, protože nebylo původně možné přesně určit, komu a kdy byly zasvěceny.
Chrám A
Chrám A nechal pravděpodobně postavit konzul Gaius Lutatius Catulus na počest Jaturny, bohyně fontán a pramenů, po triumfu nad Kartágem v roce 241 př. n. l. Stavba prošla v průběhu staletí několika přestavbami a ve středověku byl chrám přestavěn na křesťanský kostel zasvěcený sv. Mikuláši (San Nicola dei Cesarini). Z kostela, který byl zbořen ve 30. letech 20. století, se do dnešní doby dochovala apsida, půlkruhová krypta, fragmenty kosmatské podlahy, mramorový oltář a pozůstatky fresek.
Chrám B
Nejmladším ze čtyř chrámů v oblasti Largo di Torre Argentina je kruhový chrám B. Chrám nechal postavit na konci 2. století př. n. l. konzul Quintus Lutatius Catulus na památku vítězné bitvy u Vercell s germánskými kmeny Kimbrů a Teutonů. Chrám byl zasvěcen bohyni Fortuna Huiusce Diei (Štěstí dneška). Jedná se pravděpodobně o první a jediný chrám zasvěcený této bohyni. Teorii, že byl chrám zasvěcen právě této bohyni, dokazuje nalezení fragmentů kolosální sochy (akrolitu) zobraující bohyni Fortunu. Fragmenty (hlava, paže a části chodidel) si můžete prohlédnout v muzeu Centrale Montemartini.
Chrám C
Chrám C byl postaven ve 3. století př. n. l. a patří k nejstarším v oblasti. Existují dvě teorie o jeho původu. Ta první tvrdí, že chrám nechal postavit konzul Manius Curius Dentatus na počest vítězství nad Sabiny v roce 290 př. n. l. a zasvětit bohyni Feronii. Druhá teorie říká, že chrám nechal postavit v roce 242 př. n. l. konzul Gaius Lutatius Catulus a zasvětit Jaturně.
Chrám D
Největší chrám v oblasti Largo di Torre Argentina byl podle historiků pravděpodobně zasvěcen Permarini Lares, ochráncům námořníků. Byl postaven na počátku 2. století př. n. l. a v 1. století př. n. l. kompletně zrekonstruován. Do dnešního dne se dochovalo pouze podium a vstupní schodiště.
Pompeiova kurie
Součástí posvátné archeologické oblasti Largo di Torre Argentina je budova kurie (La Curia di Pompeo), kde se ve velkém obdélníkovém sále scházel senát. Byl to právě tento sál, kde byl v březnu roku 44 př. n. l. zabit Julius Caesar. Po pohřbu Julia Caesara byla kurie vypálena, její pozůstatky byly v roce 42 př. n. l. zazděny a ponechána jako památka na Caesarovu smrt.
Jistou představu, jak asi kurie vypadala, máme díky fragmentům Forma Urbis, monumentální mramorové mapě starověkého Říma, která byla zhotovena v období vlády císaře Septima Severa přibližně mezi lety 203 – 211 n. l. Na plánu budovu obklopují dvě velké veřejné latríny a uprostřed se nachází kolosální socha Pompeia. Socha Pompeia, u které byl zavražděn Julius Caesar, byla později přemístěna a nalezena v roce 1522 na Via dei Leutari (poblíž Palazzo della Cancelleria) a dnes ji můžete prohlédnout v Palazzo Spada.
Pompeiova kurie byla součástí monumentální komplexu, který nechal v 1. století př. n. l. letopočtem postavit římský vojevůdce a státník Pompeius.
Pompeiovo divadlo
Součástí Pompeiova komplexu bylo i Pompeiovo divadlo (Teatro di Pompeo). Divadlo bylo slavnostně otevřeno v roce 55 př. n. l. a bylo úplně prvním kamenným divadlem v Římě. Působivé divadlo dokázalo pojmout více než 17 000 diváků a průměr hlediště byl 150 metrů.
Zděná divadla byla v té době v Římě zakázaná. Poslední zděné divadlo bylo zbouráno v roce 154 př. n. l. senátem, protože bylo zbytečné a mělo neblahý vliv na obyvatele města. Povolená byla pouze dřevěná divadla, která byla po představeních demontována. Pompeiovi se podařilo tento zákaz obejít lstí. Nechal postavit chrám zasvěcený Venuši Vítězné, jehož přístupové schodiště bylo vlastně hledištěm divadla. Tím se mu podařilo legitimně obejít zákaz.
Pompeiovo divadlo bylo jediným stálým divadlem v Římě až do roku 13 př. n. l., kdy nechal Lucius Cornelius Balbus v blízkosti postavit postavit menší divadlo (Teatro di Balbo).
Pompeiovo divadlo fungovalo až do středověku, kdy po ničivých Gótských válkách klesl razantně počet obyvatel a tak velké divadlo již nebylo potřeba. Divadlo chátralo, sloužilo převážně jako lom pro stavební materiál a nakonec jej pohltily okolní stavby.
Z kdysi velkolepého divadla se tak do dnešní doby mnoho nedochovalo. Část stavebních prvků si můžete prohlédnout v Palazzo della Cancelleria. Na stavbu paláce byl použit travertin a sloupy v šedé a červené barvě pocházející z divadelního hlediště. Pozůstatky základů jsou také stále patrné ve sklepech okolních budov.
Porticus Pompei
Za hledištěm divadla se nacházel čtyřboký portikus (quadroportikus) o rozměrech 180 x 135 m, v jehož středu se nacházel park s fontánami, platany a jedinečnými sochařskými díly, které byly nashromážděny během Pompeiových válečných tažení. Portikus byl oblíbenou promenádou zejména u návštěvníků divadla, kteří se zde mohli skrýt před deštěm či před pražícím sluncem.
Z původního portiku se dochovala již jen cesta a několik soch, které jsou dnes součástí sbírek Vatikánských muzeí, Kapitolských muzeí a muzea Louver. Jinak z Pompeiova portirtiku na povrchu nedochovalo vůbec nic. Stejně jako většina staveb z této doby byl vytěžen na stavební materiál.
Věž Papito
Věž Papito (La torre del Papito), která je známá i pod názvem věž Boccamazza (Torre dei Boccamazza), je jednou z mála středových staveb, které se v Římě dochovaly v téměř neporušeném stavu. Její název je pravděpodobně odvozen od přezdívky vzdoropapeže Anakleta II., kterému říkali “Papetto”, protože byl malého vzrůstu. Jiná teorie také tvrdí, že je název odvozen od rodu Papareschi, kterému některé zdroje připisují výstavbu věže ve 14. století. Věž vlatnila také rodina Foschi, dále Boccamazza a nakonec byla na přelomu 14. a 15. století prodána rodu Cesarini, který si v blízkosti nechal postavit svůj palác. Věž původně obklopovalo kromě paláce několik dalších budov, ty však byly ve 40. letech 20. století zbořeny. Vedle věže byl ve 40. letech postaven z pozůstatků původních budov malý portikus ve středověkém stylu.
Čtyřboká věž je rozdělena do tří pater, její výška je 19,25 m a je postavena z cihel.
Archeologická oblast Largo di Torre Argentina je také domovem kočičího útulku (Il Santuario dei Gatti di Torre Argentina), proto nebuďte překvapení velkým množstvím koček.