Plánujete výlet z Říma a chcete zažít něco opravdu pohádkového? Málokteré místo vám vyrazí dech tak jako Villa d’Este v malebném městečku Tivoli. Místo, kde se čas zastavil mezi stovkami šumících fontán, stínovými terasami a rozkvetlými zahradami, patří k nejkrásnějším v celé Evropě. Pojďte s námi objevit fascinující příběh vily, v níž se geniální stavitelství 16. století proměnilo v nezapomenutelný zážitek pro všechny smysly.
Villa d’Este: historie a vznik vily
Příběh Villy d’Este se začal psát v roce 1550, kdy byl kardinál Ippolito d’Este jmenován doživotním guvernérem města Tivoli. Syn slavné Lucrezie Borgia a Alfonsa I. d’Este, který byl zvyklý na lesk a luxus nejvýznamnějších italských i francouzských dvorů, nesl toto jmenování zprvu těžce. Bylo pro něj totiž náplastí za zklamání, když neuspěl při volbě nového papeže. Kardinál se však rozhodl proměnit místní starý benediktinský klášter ve své soukromé sídlo. Chtěl si vytvořit vlastní reprezentativní ráj, který by svou nádherou stínil samotnému Římu.
Inspirací se kardinálovi stala nedaleká antická rezidence císaře Hadriána, slavná Villa Adriana. Návrhem velkolepé stavby i přilehlých zahrad pověřil neapolského malíře, architekta a znalce antiky Pirra Ligoria. Samotné stavby se ujal dvorní architekt Alberto Galvani.
Po kardinálově smrti v roce 1572 prošel celý komplex obdobím slávy i těžkých zkoušek. V roce 1605 nechal kardinál Alessandro d’Este opravit poškozené fontány a park obohatil o další prvky. V letech 1660-1670 se na úpravách zahrad podílel dokonce i nejslavnější barokní sochař a architekt Gian Lorenzo Bernini, který pro vilu navrhl například elegantní Fontana del Bicchierone.
V 18. století začal celý komplex výrazně chátrat kvůli zanedbané údržbě ze strany tehdejších vlastníků z rodu Habsburků. Vzácné antické i renesanční sochy z původní bohaté sbírky kardinála Ippolita byly rozprodány a rozptýleny po celém světě. Chátrání zastavil až kardinál Gustav von Hohenlohe, který si vilu pronajal v roce 1851 a navrátil jí zašlou krásu. Vila se v té době stala vyhledávaným útočištěm umělců. Několik let zde pobýval i slavný hudební skladatel Franz Liszt, kterého šumění zdejších vodotrysků inspirovalo k napsání známého klavírního díla Hry vody ve Ville d’Este (Les jeux d’eaux à la Villa d’Este).
Po první světové válce přešel komplex do vlastnictví italského státu, byl poprvé zpřístupněn veřejnosti a v letech 1920-1930 zrekonstruován. Těžkou ranou bylo bombardování za druhé světové války v roce 1944, po kterém musela proběhnout další náročná obnova. Veškeré úsilí se však vyplatilo a od roku 2001 je vila s přilehlým parkem zapsána na Seznamu světového dědictví UNESCO. V roce 2007 k tomu přidala ještě prestižní ocenění pro nejkrásnější zahradu Evropy.
Renesanční palác a jeho interiéry
I když většina návštěvníků míří do Tivoli především za slavným parkem, i samotný palác nabízí úchvatnou přehlídku renesančního umění. Stavba vznikla přestavbou původního benediktinského kláštera, a proto má zvenčí poměrně střízlivou a jednoduchou fasádu. Jediným výrazným prvkem je elegantní dvoupatrová loggie se schodištěm z roku 1566, v jejíž spodní části se ukrývá romantická Fontana di Leda.
Srdcem vily je tak její vnitřek, kde se na dvou patrech rozprostírají pompézní reprezentační i soukromé sály. Výzdoby se ujala celá řada předních manýristických mistrů pod vedením Federica Zuccariho, Girolama Muziana, Livia Agrestiho či Cesara Nebbii.
Sály v přízemí, jako je Sala d’Ercole (Herkulův sál), Sala Tiburtina (Tiburský sál) nebo Sala di Mosè (Mojžíšův sál), uchvátí návštěvníky geniálními optickými iluzemi. Malíři na stěny namalovali falešné mramorové sloupy, drapérie, falešná okna i průhledy do snových krajin, díky čemuž prostor působí mnohem větším dojmem. Horní patro sloužilo jako soukromé sídlo kardinála a jeho součástí je i malá, bohatě zdobená soukromá kaple s výjevy proroků a sibyl.
Pokoje jsou v zadní části propojeny dlouhou chodbou zvanou Manica Lunga. Ze středového sálu Sala del Trono (Trůnní sál) pak můžete vstoupit přímo na loggii, ze které se otevírá neuvěřitelný panoramatický výhled na rozkvetlé zahrady i do širého okolí.
Villa d’Este: park a vodní říše
Před samotným palácem se rozprostírá jedna z nejvelkolepějších vodních zahrad v celé Evropě. Na ploše o rozloze 35 000 metrů čtverečních najdete fascinující labyrint, který tvoří 250 vodotrysků, 60 vřídel, 255 kaskád, 100 nádrží a 50 velkých fontán. To vše doplňuje 20 teras, 300 bran, tisíce vzrostlých stromů a přes tři tisíce sezónních rostlin a květin. Zdejší scenérie uchvátila už celou řadu historických osobností, včetně slavného francouzského spisovatele Françoise-Reného de Chateaubrianda, který ve svých zápiscích vyznal, že se nemohl nabažit pohledu na terasy, zahrady plné platanů a cypřišů a na okolní krajinu táhnoucí se až k římské planině.
To nejsilnější kouzlo parku spočívá v geniálním technickém řešení celého vodního systému. Všechna vodní díla zásobuje 600 metrů dlouhý podzemní tunel vedoucí pod městem přímo z řeky Aniene a dalších místních pramenů. Architekt Pirro Ligorio dokázal bez jakýchkoliv čerpadel a moderních strojů spočítat průtok vody tak precizně, že celý park funguje výhradně na principu spojených nádob a přirozeného tlaku vody.
Při procházce parkem, na kterou si vyhraďte alespoň dvě hodiny času, vás každá terasa ohromí nejen šumícími fontánami, ale i elegantními altány, vzácnými sochami a romantickými zákoutími. Mezi nejkrásnější místa patří například Rotonda dei Cipressi, kde rostou starobylé cypřiše patřící k vůbec nejstarším v celé Itálii, nebo půvabná Fontana di Pegaso (Fontána s Pegasem) a Fontana della Dea Natura (Fontána bohyně Přírody).
Nejzajímavější fontány v parku Villa d’Este
Park je sice doslova protkaný desítkami vodních děl, ale několik z nich vyniká svou velikostí, technickou unikátností či symbolickým příběhem. Každá z těchto ikonických fontán má v konceptu zahrady své pevné místo a vypráví vlastní příběh, v němž se snoubí antická mytologie, rodová symbolika i geniální hydrotechnika.
Při návštěvě byste rozhodně neměli minout ty nejvýznamnější z nich, které se zapsaly do dějin architektury svým nevídaným technickým zpracováním, bohatou symbolikou i dechberoucí krásou.
Fontana dell’Ovato
Jako první vás při sestupu do zahrad okouzlí Fontana dell’Ovato (Oválná fontána), nazývaná od roku 1567 také Fontana di Tivoli. Vypíná se na levé straně horní terasy a tvoří působivý půlkruhový vodní amfiteátr, který podle návrhu Pirra Ligoria mistrovsky ztvárnili Curzio Maccarone a další významní sochaři.
V jejím středu vytvořený skalní masiv symbolizuje okolní pohoří Monti Tiburtini, ze kterého stékají tři místní řeky. Ty jsou zosobněny sochami umístěnými v umělých jeskyních, přičemž řeku Albuneo představuje slavná sibyla Albunea s malým chlapcem Melicertem po svém boku. Právě do této fontány ústí podzemní kanál přivádějící vodu z řeky Aniene, díky čemuž slouží jako srdce celého vodního systému parku.
Z masivní skalní koruny přepadá do nádrže hustá vodní stěna, za níž se skrývá tajný chodník. Procházka po této cestičce nabízela kardinálovi i jeho hostům vítaný úkryt před letním žárem a dodnes návštěvníkům poskytuje kouzelný pohled na zahradu přes průhledný vodní závoj.
Architektonicky tvoří tato fontána počáteční bod slavné cesty Le Cento Fontane. Na jejím opačném konci jí přímo odpovídá Fontana della Rometta (Fontána Malý Řím) , čímž vzniká promyšlený symbolický kontrast mezi nespoutanou přírodní krásou tiburských vodopádů a uměleckou velkolepostí starověkého Říma.
Le Cento Fontane
Hned při odchodu od Oválné fontány vstoupíte na ikonickou cestu Le Cento Fontane (Sto fontán), která tvoří jedno z nejfotogeničtějších a nejsledovanějších míst celé Villy d’Este. Dlouhá stíněná promenáda lemovaná bujným mechem, břečťanem a kapradím propojuje Oválnou fontánu s protilehlou fontánou Rometta.
Vodní trik této unikátní cesty spočívá ve třech nad sebou vedených kanálcích, v nichž symbolicky protékají vody tří místních řek (Albuneo, Aniene a Ercolaneo). Z nich prýští stovky drobných vodotrysků a napájí kamenné chrliče ve tvaru heraldických symbolů rodu d’Este, jako jsou orlice a lilie. V prostředním žlábku se navíc nachází 91 jemných terakotových reliéfů, které odkazují na slavné Ovidiovy Metamorfózy.
Zhruba uprostřed promenády se hustá vegetace na chvíli rozestoupí a odhalí krásnou vyhlídku na pod ní ležící Fontana dei Draghi (Dračí fontána). Romantická atmosféra tohoto místa, kde se mísí šumění stovek pramenů se zpěvem ptáků, okouzlila už v minulosti celou řadu umělců. Slavný italský básník Gabriele D’Annunzio ve svých Římských elegiích dokonce zachytil, jak tito vodní mluvčí šeptají mezi nedotknutelnou zelení pod sluncem zalitými rodovými erby.
Fontana della Rometta
Procházku po stíněné promenádě zakončuje Fontana della Rometta (Fontána Malý Řím), která tvoří pomyslnou tečku celého symetrického konceptu zahrady. Toto geniální dílo Pirra Ligoria bylo původně koncipováno jako detailní miniaturní model starověkého Říma. V jeho zadní části se dříve dokonce tyčily zmenšeniny slavných římských staveb, jako byly vítězné oblouky či antické sloupy, které však byly v průběhu 19. století zdemolovány.
Srdci fontány dominuje socha vyzbrojené bohyně Romy s přilbou a kopím, jejímž autorem je Pierre de la Motte. U jejích nohou protéká vodní kanál představující řeku Tiberu, v němž spočívá malá loďka symbolizující Tiberský ostrov, a nechybí zde ani tradiční sousoší vlčice s Romulem a Remem.
Zatímco nedaleká Oválná fontána oslavuje nespoutanou přírodní krásu a vodopády v Tivoli, Fontana della Rometta představuje triumf lidského umu, architektury a velkoleposti starověkého Říma. Tímto promyšleným protikladem se obě fontány vzájemně doplňují a uzavírají hlavní vyhlídkovou osu zahrady.
Fontana dei Draghi
Přímo uprostřed parku, na průsečíku hlavních os pod terasou Sto fontán, trůní majestátní Fontana dei Draghi (Dračí fontána). Tento působivý vodní prvek tvoří srdce celé zahrady a představuje přirozené centrum, ze kterého se rozbíhají cesty do nižších i vyšších úrovní parku.
Dominantou fontány je skupina čtyř draků chrlících vodu, kteří jsou umístěni ve středu oválného bazénu. Celá kompozice odkazuje na antický mýtus o Herkulovi a jablkách Hesperidek, jež střežil stohlavý drak Ládón. Zároveň však drak představuje heraldický symbol papeže Řehoře XIII. (z rodu Boncompagni), který park navštívil v září roku 1572. Právě na jeho počest byla fontána vytvořena v rekordně krátkém čase, podle legendy za jedinou noc.
Technickou výjimečností Dračí fontány je silný vodní tlak, který z tlam draků vymetá mohutné vodní proudy. Původní mechanika dokázala tlakem vody a vzduchu dokonce napodobit mrazivé hřmění a rány připomínající výstřely z děla.
Odtud se návštěvníkům naskýtá úchvatný pohled zpět nahoru na strmé terasy paláce i dolů směrem k dolním rybníkům a monumentálním vodním stěnám.
Fontana dell’Organo
Dalším dechberoucím skvostem parku je Fontana dell’Organo (Varhanní fontána), jejíž stavba probíhala v letech 1568-1611 na popud kardinála Alexandra d’Este. Svým pojetím a bohatou výzdobou se výrazně vymyká čistě renesančnímu rázu zbytku vily a nese už zřetelné stopy nastupující barokní estetiky.
Architektonicky připomíná malý antický chrám ukrývající složité inženýrské zařízení. Jejím největším lákadlem je unikátní vodní varhanní mechanismus, který navrhl francouzský inženýr Claude Venard. Díky důmyslnému systému, v němž padající voda vytlačovala vzduch do píšťal a současně spouštěla klapky, dokázaly varhany zcela bez lidského zásahu vyluzovat skutečné melodie.
Tento technický zázrak tehdy naprosto šokoval a okouzloval všechny návštěvníky včetně papeže Řehoře XIII., který fontánu navštívil v roce 1573. Po dvou stoletích, kdy tajuplné melodie utichly, se díky náročné novodobé rekonstrukci podařilo vodní varhany opět zprovoznit, takže jejich podmanivý zvuk dodnes rozeznívá zahrady v celé své původní kráse.
Fontana di Nettuno
Přímo pod Varhanní fontánou se rozkládá Fontana di Nettuno (Neptunova fontána), která patří k nejmonumentálnějším vodním dílům celé Villy d’Este. Tato fontána získala svou dnešní velkolepou podobu sice až v roce 1930 díky architektovi Attiliu Rossimu, avšak navázala na slavnou barokní kaskádu vytvořenou Gianem Lorenzom Berninim.
Srdcem celé kompozice je mohutný vodopád, pod jehož závojem lze v jeskyni rozpoznat renesanční bustu boha Neptuna ze 16. století. Z okolních vodotrysků prýští vysoko do vzduchu impozantní vodní sloupce, které za slunečného počasí vytvářejí nad vodní hladinou zářivé duhy.
Neptunova fontána tvoří přirozený vizuální most mezi výše položenými terasami a dolními rybníky. Její bouřlivá vodní kulisa dodává spodní části zahrady neopakovatelnou dynamiku a osvěžující atmosféru.
Přímo pod Neptunovou fontánou na sebe plynule navazují Le Peschiere (rybníky), trojice velkých obdélníkových nádrží, které původně sloužily k chovu ryb pro místní kuchyni. Tyto klidné vodní zrcadlové plochy dnes poskytují ikonický výhled zpět na celou vodní scenérii a vytvářejí dokonalý estetický kontrast k bouřlivé dynamice Neptunova vodopádu.
Fontana della Civetta
Mimořádnou pozornost si zasluhuje také Fontana della Civetta (Fontána Sovy), která stejně jako Fontana dell’Organo představuje další fascinující ukázku renesančního inženýrství a vynalézavosti. Toto jedinečné vodní dílo, navržené Lucou Clerichem, v sobě spojovalo sofistikovaný hydraulický mechanismus s hravým zvukovým a vizuálním představením.
Hlavním lákadlem fontány byl důmyslný automatický výjev ze světa přírody. Díky tlaku vzduchu vytlačovaného proudící vodou vydávaly bronzové figurky ptáčků usazené na větvích věrný zpěv. V pravidelných intervalech se však z útrob fontány pomalu vynořila mechanická sova, což ptáčky vyděsilo a jejich zpěv okamžitě utichl. Jakmile se sova opět skryla, ptáčci se postupně rozezpívali nanovo.
Uprostřed fontány se nachází centrální nika lemovaná mozaikovými sloupy s motivy vinné révy a zlatých jablek Hesperidek. Vrchol celé stavby pak zdobí erb rodiny d’Este, nesený anděly a doplněný symbolickými liliemi i majestátní orlicí.
Po více než dvou stoletích mlčení se tento unikátní mechanismus díky nedávné obnově opět rozespíval a dodnes fascinuje přicházející návštěvníky.
Fontana del Bicchierone
Významnou kapitolou barokních úprav Villy d’Este je Fontana del Bicchierone (Fontána Velký pohár), kterou v letech 1660-1661 navrhl proslulý italský architekt a sochař Gian Lorenzo Bernini. Tato originální fontána vznikla na objednávku kardinála Rinalda d’Este a jejím cílem bylo obohatit a vizuálně propojit klidné zákoutí podél hlavní podélné osy zahrady.
Samotná architektura fontány zaujme netradičním pojetím. Hlavní nádrž má podobu obří mořské mušle, z jejíhož středu vyrůstají dva na sebe navazující ozubené kalichy, což je motiv, který Bernini s oblibou uplatnil také u své slavné Fontana del Tritone na Piazza Barberini. Konstrukce plní nejen estetickou funkci, ale důmyslně vyrovnává také výškový rozdíl mezi dvěma protilehlými zahradními lodžiemi.
Z horního kalichu původně tryskal velmi silný a vysoký proud vody, ten ovšem sám autor musel brzy snížit, protože stříkající voda zakrývala výhled na horní Loggia di Pandora. Při stavbě fontány navíc Bernini místo drahého travertinu inovativně využil kombinaci cihel, malty, štuku a tradičních materiálů. Po důkladném a náročném restaurování se tato barokní perla dočkala plné krásy a dodnes vítá návštěvníky přicházející po stinných zahradních cestách.
Villa d’Este: místo, kde voda vypráví příběhy
Návštěva této vily není jen obyčejnou prohlídkou historické památky. Je to hluboký smyslový zážitek, při kterém vás na každém kroku doprovází šumění, stříkání a melodie vody v tisících různých podob. Procházka mezi staletými cypřiši, stinnými terasami a renesančními fontánami vás na chvíli přenese do světa, kde se lidský génius dokázal dokonale spojit s nespoutanou silou přírody.
Ať už do Tivoli zavítáte v horkém letním dni za osvěžujícím stínem, nebo v tichém podzimním odpoledni, kdy se nad vodními zrcadly vznáší tajemná mlha, Villa d’Este ve vás zanechá vzpomínku, která jen tak nevybledne. A až budete po stinných cestách opouštět tento renesanční ráj, dost možná v uších ještě dlouho uslyšíte tichý zpěv vodních varhan a šeptání stovek kouzelných pramenů.