Sixtinská kaple

Sixtinská kaple (Cappella Sistina) je bezpochyby jedním z největších uměleckých pokladů na světě. Najdete ji ve Vatikánském paláci a prohlédnout si ji můžete v rámci prohlídkové trasy Vatikánských muzeí.

Historie Sixtinské kaple

Sixtinská kaple byla postavena v letech 1477 – 1481 pod patronátem papeže Sixta IV. na místě starobylé kaple Magna ze 13. století, která sloužila jako místo pro zasedání papežského dvora. Po papeži Sixtovi IV. je kaple také dodnes pojmenována.

Architektonický projekt na přestavbu staré kaple vznikl v roce 1473 podle návrhu architekta Baccia Pontelliho, dvorního architekta papeže Sixta IV. Stavba nové kaple byla zahájena v roce 1477 na základech té původní pod vedením architekta Giovannina a veškeré stavební práce pravděpodobně ukončeny již v roce 1480, protože již v roce 1481 podepsali, smlouvu na výmalbu stěn nástěnnými freskami: Příběhy o Mojžíšovi, Příběhy Ježíše Krista a Portréty papežů. V roce 1482 pak byly dokončeny poslední dvě fresky Lucou Signorellim (někdy známý jako Luca da Cortona). Klenba byla vymalována Piermatteem d’Amelia jednoduchou hvězdnou oblohou.

První mše se v Sixtinské kapli konala 15. srpna 1483 u příležitosti svátku Nanebevzetí Panny Marie, při které byla kaple zasvěcena Panně Marii Nanebevzaté.

Výzdoba kaple zůstala beze změny až do pontifikátu papeže Julia II., ten se rozhodl pověřit novou výzdobou stropu Michelangela. Po neustálém naléhání papeže Michelangelo dorazil do Říma v březnu 1508. A i přesto, že neustále namítal, že není malíř, nýbrž sochař, zakázku přijal. Ironií na tom je, že tahle zakázka, kterou zpočátku tak nenáviděl, se stala jeho nejznámějším dílem. Na freskách pracoval od května 1508 do října 1512, ve stísněných podmínkách, neustále na lešení (které si sám navrhl a postavil) a pod neustálým tlakem papeže, který chtěl mít rychle hotovo. 1. listopadu 1512, na svátek Všech svatých pak Julius II. kapli s novou malbou v klenbě slavnostně představil.

Tím však práce Michelangela v Sixtinské kapli neskončila. Na konci roku 1533 pověřil Michelangela papež Klement VII., aby ještě upravil výzdobu stěny kaple za oltářem. Práce byly zahájeny v roce 1536, již za pontifikátu Pavla III., a to zničením fresek Perugina z 15. století (oltářní obraz zobrazující Nanebevzetí Panny Marie a dvě epizody ze života Krista a Mojžíše). Velkolepé dílo, které zobrazuje Poslední soud, bylo dokončeno na podzim 1541. Freska se však dočkala velké kritiky kardinála Giovanniho Pietra Carafy. Ten obvinil Michelangela z nemravnosti a obscénnosti, protože na ní byly zobrazeny nahé postavy s velkými genitáliemi, což neodpovídalo posvátnosti místa. Dokonce proběhla kampaň, aby freska byla odstraněna. Naštěstí k tomu nedošlo. Po smrti Michelangela v roce 1564 byl nakonec vydán výnos, aby byly postavám genitálie zakryty. A tak Daniel da Volterra přimaloval některým postavám bederní roušky a roucha. To Volterrovi vyneslo přezdívku Braghettone (ve volném předkladu výrobce kalhot). 

Michelangelovy fresky byly v průběhu let podrobeny různým restaurátorským pracím. Poslední proběhly v letech 1980 – 1994. Fresky byly odborně očištěny tak, že jasné barvy, které se roky skrývaly pod nánosy patiny, vyvoly v mnohých tvářích úžas. Zvláště kontroverzní byla pak volba odstranit většinu Volterrových “kalhot”.

Dnes je Sixtinská kaple známá nejen díky překrásným freskám Michelangela, ale také jako místo, kde se koná konkláve a papežská korunovace. První konkláve se zde konala 6. – 11. srpna 1492, při které byl zvolen papežem Rodrigo Borgia (Alexandr VI.).

Každoročně se zde také u příležitosti svátku Křtu Páně (první neděle po Zjevení Páně) slouží mše svatá, při níž papež křtí novorozence. Abyste zde mohli pokřtít své dítě, musíte projít náročným “výběrovým řízením”.

Architektura Sixtinské kaple

Z architektonického pohledu není Sixtinská kaple nijak zajímavá. Má jednoduchý obdélníkový tvar s rozměry 40,23 m na délku, 13,41 m na šířku a 20,7 m na výšku a připomíná Šalamounův chrám v Jeruzalémě, který byl zničen Římany v roce 70 n. l.

Strop tvoří valená klenba s lunetami, pod kterými se nacházejí okna, která osvětlují interiér. Podlaha pochází z 15. století a tvoří ji mramorové intarzie ve stylu cosmatesco. Interiér je rozdělen na dvě části mramorovou zástěnou (dílo sochařů Mino da Fiesole, Andrea Bregno e Giovanni Dalmata) – prostor pro duchovní (presbytář) a prostor pro věřící. Původně byl prostor rozdělen přesně na polovinu, v 2. polovině 16. století však byl z důvodu potřeby většího prostoru pro kněží při obřadu presbytář zvětšen přibližně o 5 metrů. Tento posun je patrný na podlaze, každá část totiž měla jinou podlahu.

Nástěnné dekorace v Sixtinské kapli

Boční stěny Sixtinské kaple

Boční stěny (jižní, severní a východní stěna) Sixtinské kaple jsou rozděleny do tří vodorovných pásů, které přerušují elegantní pilastry.

Spodní část je zdobena freskami závěsů s insigniemi pontifiků. V 16. století se zde nacházely tapiserie utkané slavnou bruselskou dílnou Pietera van Aelsta podle návrhu Rafaela Santi se scénami z páté knihy Nového zákona Skutky apoštolů. Ty jsou však nyní vystaveny ve Vatikánské pinakotéce a naposledy si je mohli návštěvníci prohlédnout na svém původním místě v roce 2020 u příležitosti 500. výročí úmrtí Rafaela Santi.

Střední část pokrývají fresky s výjevy Nového a Starého zákona z let 1481 – 1482, které jsou dílem několika významných renesančních malířů.

Jižní (levou) stěnu a část východní stěny zdobí fresky s příběhy o Mojžíšovi převzaté ze Starého zákona. Původně se zde nacházelo celkem osm fresek a celý cyklus příběhů o Mojžíšovi začínal jeho narozením a nalezením (freska na stěně za oltářem). Tato freska od Perugina byla však přemalována Michelangelovým Posledním soudem a série fresek tak začíná Mojžíšovou cestou do Egypta. Směrem od oltáře jsou fresky v tomto pořadí:

• Mojžíš odchází do Egypta od Pietra Perugina,
• Mojžíšovo mládí od Sandra Botticelliho,
• Přechod přes Rudé moře od Cosima Rosseliho, Domenica Ghirlandaia nebo Biagia di Antonia Tucciho,
• Sestup z hory Sinaj od Cosima Rosseliho a Piera di Cosima,
• Potrestání vzbouřenců od Sandra Botticelliho,
• Závěť a smrt Mojžíše od Luca Signorelliho a Bartolomea della Gatta.

  

Celý cyklus fresek o Mojžíšovi pak končí na východní stěně freskou Spor o Mojžíšovo tělo od Mattea da Lecce z roku 1574. Původní freska se stejným námětem od Lucy Signorelliho musela být nahrazena poté, co se  v roce 1522 zřítil architráv dveří.

Pravou (severní) stranu střední části zdobí fresky s příběhy o Kristovi z Nového zákona. Původně se zde nacházelo také osm fresek, ale stejně jako v případě fresek s příběhy o Mojžíšovy, musela freska s vyobrazením narození Krista od Perugina na stěně za oltářem ustoupit velkolepému dílu Michelangela. Celý cyklus tak začíná křtem Krista, směrem od oltáře jsou fresky v pořadí:

• Křest Krista od Pietra Perugina,
• Pokušení Krista od Sandra Botticelliho,
• Povolání apoštolů od Domenica Ghirlandaia,
• Kázání na hoře je připisováno Cosimovi Ressellimu,
• Předání klíčů od Pietra Perugina,
• Poslední večeře od Cosima Rosseliho.

Na východní stěně je cyklus fresek s příběhy o Kristovi zakončen freskou Vzkříšení Krista od Hendricka van den Broecka z roku 1572, která byla namalována podle původní fresky od Domenica Ghirlandaia po zřícení architrávu dveří v roce 1522.

Ve třetí části (mezi okny) se podél jižní, severní i východní zdi nacházejí fresky s portréty papežů. Autory fresek jsou Pietro Perugino, Sandro Botticelli, Cosimo Rosselli a Domenico Ghirlandaio. Čtyři portréty se původně také nacházely na zdi za oltářem, ale i musely být zničeny, aby mohl Michelangelo namalovat Poslední soud.

Oltářní stěna Sixtinské kaple – Poslední soud

Celou oltářní (západní) stěnu Sixtinské kaple zabírá Michelangelova freska Poslední soud, která je zobrazením okamžiku, kdy andělé troubí na trubky Apokalypsy, Kristus křísí mrtvé a volá spravedlivé do nebe a ztracené nechává uvrhnout do pekla.

Grandiozní freska, na které Michelangelo pracoval téměř 5 let, zabírá plochu 180,21 m2 a najdete na ní přes 400 postav.

Ústřední postavou fresky je Kristus s Pannou Marií po boku mezi blaženými. Za troubení trubek apokalypsy Kristus probouzí duše a odděluje blažené od ztracených. Kolem Krista jsou shromážděni apoštolové, proroci, sibyly, patriarchové, svatí a mučedníci. Snadno lze mezi všemi postavami rozpoznat sv. Petra s klíči, sv. Vavřince s roštem. sv. Bartoloměje s vlastní kůži v ruce,  sv. Kateřinu Alexandrijskou s ozubeným kolem či sv. Sebastiána s šípy v ruce.

Ve dvou horních lunetách jsou zobrazení andělé s nástroji Kristova utrpení (kříž, trnová koruna, sloup).

Uprostřed spodní části jsou andělé Apokalypsy, kteří probouzí mrtvé za zvuku dlouhých trubek. Nalevo vzkříšení obnovují svá těla, když stoupají k nebi (Vzkříšení těla), napravo andělé a ďáblové bojují o to, aby zatracení padli do pekla.

Zcela ve spodní částí Charon převáží ztracené do podsvětí před soudce Minose.

Strop Sixtinské kaple

Strop Sixtinské kaple zdobí fresky s vyobrazením tajemství Božího stvoření, předpovědí příchodu Krista v židovském (s proroky) a pohanském (se Sibylami) kontextu a příběhy Genesis.

Střední část stropu zobrazuje devět příběhů Genesis, které jsou rozděleny do tří skupin podle původu vesmíru, člověka a zla (v chronologickém pořadí od oltářní stěny). První tři epizody zobrazují oddělení světla a temnoty; stvoření slunce, měsíce a planet a oddělení země od moře).  Další skupině fresek dominuje postava Boha jako stvořitele, následuje stvoření Adama a Evy a nakonec prvotní hřích a vyhnání z pozemského ráje. Poslední tři příběhy ukazují pád lidstva a jeho znovuzrození – Noemova oběť, potopa a Noemova opilost.

Mezery mezi jednotlivými příběhy doplňují Ignudi (“naháči”).

Po delších stranách stropu se střídají proroci a Sibyly sedící na monumentálních trůnech, na krátkých stranách kaple je vyobrazen prorok Zachariáš a prorok Jonáš (nad oltářem).

Ve čtyřech rozích stropu jsou vyobrazeny čtyři epizody zázračného spasení izraelského lidu:

• Judita a Holofernes,
• David a Goliáš,
• Hamanův trest,
• Bronzový had.

V osmi cípech a lunetách nad okny jsou vyobrazeni předkové Krista podle seznamu Matoušova evangelia.

Pokoj slz

Nalevo od oltáře se nachází malá tajemná místnost, které se říká Pokoj slz či Slzavý pokoj (Stanza delle Lacrime). Do této místnosti se papež uchýlí po svém zvolení, aby se oblékl do papežského roucha a poté se veřejnosti poprvé představí z lodžie požehnání baziliky svatého Petra. Svůj název místnost dostala po slzách, které papežové prolévají po svém zvolení, ať už dojetím či obavami z této velké odpovědnosti.