Forum Romanum je nejstarším a nejkouzelnějším místem v Římě. Když se procházíte mezi jeho starověkými sloupy a triumfálními oblouky v sevření pahorků Palatin, Kapitol a Eskvilin, ocitnete se přímo v tepajícím srdci impéria. Právě tady mramorové chrámy střídaly rušné tržnice a soudy, křesťanské kostely vyrostly na základech pohanských svatyní a řečníci jako Cicero nebo Marcus Antonius svými slovy psali dějiny. Dnes tu na vás na každém kroku dýchá antika – od senátní budovy Curia Iulia přes pozůstatky nejstarších chrámů až po výhled na legendární Circus Maximus z okraje sousedního Palatinu.
Historie Fora Romana
Původně bažinatá plocha, na které dnes obdivujeme pozůstatky velkolepých římských staveb, sloužila dříve jako pohřebiště. Teprve v 6. století př. n. l. byla plocha za vlády krále Lucia Tarquinia Prisca vysušena pomocí odvodňovacího kanálu Cloaca Maxima, vydlážděna tufem a mohlo vzniknout významné obchodní, kulturní i politické centrum města, ke kterému bylo napojeno několik cest, z nich nejdůležitější byla Via Sacra.
V průběhu staletí bylo postaveno několik budov, zejména k politickým, náboženským a obchodním účelům, které v průběhu 2. století n. l. doplnily i civilní baziliky pro soudní jednání. Různé dynastie císařů pak postupně přidaly další prestižní památky, např. Vespasianův chrám nebo monumentální oblouk Septimia Severa. Posledním antickým monumentem vztyčeným na Foru se stal v roce 608 n. l. sloup na počest byzantského císaře Fokase.
Spolu s úpadkem Říma bylo zapomenuto i Forum Romanum. Postupně pustlo, budovy byly zničeny, některé fragmenty rozkradeny a celá oblast zarostla trávou, čímž vzniklo slavné Campo Vaccino, kde se vesele pásly krávy a kozy. Některé stavby však před úplnou zkázou zachránilo to, že byly proměněny v křesťanské kostely – například Curia Julia na kostel Sant’Adriano al Foro nebo Romulův chrám na baziliku Santi Cosma e Damiano. Nad starověkým Mamertinským žalářem, vězením, kde byl vězněn apoštol Petr, pak vyrostl v 16. století kostel San Giuseppe dei Falegnami.
Teprve v 19. století se sjednocením Itálie začalo postupné odkrývání pozůstatků skupinami archeologů, díky nimž si dnes při návštěvě můžeme alespoň představit krásné budovy Fora Romana.
Budovy a stavby Fora Romana
Po celém Forum Romanum jsou rozesety pozůstatky mnoha významných budov a staveb – baziliky, kostely z pozdějších křesťanských dob, chrámy zasvěcené bohům i zbožštěným císařům, sloupy nebo vítězné oblouky postavené na počest vítězství ve válce.
Pojďme si ty nejvýznamnější z nich projít tak, jak na ně při vstupu do areálu přirozeně narazíme, když se vydáme po Via Sacra, nejstarší a nejvýznamnější silnici celého Fora Romana. Via Sacra (Posvátná cesta) byla hlavní tepnou antického Říma. Její trasa vedla přes celé Forum, míjela nejvýznamnější chrámy i baziliky a stoupala dál k Titovu oblouku až k vrcholu pahorku Palatin. Sloužila jako tradiční trasa pro náboženská procesí, slavnostní triumfální průvody úspěšných vojevůdců, ale i jako oblíbené místo pro každodenní setkávání, politické rozhovory a obchody. Její dnešní dlážděný povrch, do kterého se v průběhu staletí hluboce vryly koleje antických vozů, pamatuje kroky císařů, vojevůdců i obyčejných Římanů. Právě po této historické ose teď vstoupíme k jednotlivým památkám.
Tempio di Venere e Roma
Tempio di Venere e Roma (Chrám Venuše a Romy) býval největším chrámem antického Říma a jeho ruiny najdeme na východní straně Fora Romana. Unikátní chrám zasvěcený bohyním Venuši a Romě nechal postavit císař Hadrián na pozůstatcích Neronova Zlatého paláce (Domus Aurea). Podle historických pramenů musel císař před samotnou stavbou nejprve odstranit obří Neronův kolos, k čemuž údajně využil celkem dvacet čtyři slonů. Chrám osobně otevřel kolem roku 136–137 n. l., přičemž do konečné podoby ho v roce 141 n. l. dostavěl jeho nástupce Antoninus Pius.
Tento monument vynikal zcela originálním architektonickým stylem. Jeho srdce tvořily dvě vzájemně se zády dotýkající se svatyně obklopené rozlehlým peristylem se dvěma stovkami sloupů. Východní svatýně byla zasvěcena bohyni Venuši Felix a její dodnes stojící klenutá apsida tvoří výraznou dominantu celé budovy. Západní svatyně byla zasvěcena bohyni Romě a v 8. století se proměnila v křesťanskou oratoř, která dala vzniknout dnešnímu kostelu Santa Francesca Romana.
Podoba, kterou můžeme obdivovat dnes, je z velké části výsledkem rozsáhlé rekonstrukce po ničivém požáru v roce 307 n. l., kterou provedl císař Maxentius. Právě z této doby pocházejí hluboké kazetové klenby absid, které byly kdysi ozdobené štuky pokrytými plátkovým zlatem a doplněné barevným obložením stěn z drahých mramorů. Zásadní obnovou prošel areál také ve 30. letech 20. století, kdy byla zrestaurována mramorová podlaha.
Arco di Tito
Kousek od Chrámu Venuše a Romy se tyčí Titův oblouk (Arco di Tito), který byl postaven kolem roku 81 n. l. z iniciativy senátu a lidu na počest zbožštěného císaře Tita. Oblouk nechal postavit jeho bratr a nástupce císař Domicián, aby připomněl vítězství v židovské válce a dobytí Jeruzaléma v roce 70 n. l.
Elegantní mramorový oblouk je známý svou jemnou výzdobou. Reliéfy na vnější i vnitřní straně připomínají triumfální průvod a slávu impéria – nejslavnější z nich zachycuje římské vojáky nesoucí kořist z jeruzalémského chrámu včetně ikonického sedmiramenného svícnu.
Basilica di Massenzio
Basilica di Massenzio (Maxentiova bazilika) je poslední velkou budovou, která byla na Foru Romanu postavena. Jako velkolepou přijímací halu ji nechal postavit v roce 308 n. l. císař Maxentius na místě, kde se dříve nacházely sklady pepře a koření (Horrea Piperataria). Stavbu však nedokončil. Celou stavbu s některými architektonickými změnami dostavěl až císař Konstantin, proto se také můžete setkat s názvem Basilica di Massenzio e Constantino.
Z monumentální stavby o úctyhodných rozměrech se do dnešních dnů dochovala pouze severní boční loď. Bazilika se kdysi skládala ze tří lodí; široká střední loď s obřími křížovými klenbami spočívala na osmi mohutných korintských mramorových sloupech, zatímco boční lodě byly členěny na vzájemně propojené prostory s kazetovými klenbami. Konstantin po převzetí stavby výrazně změnil její orientaci – přesunul hlavní vstup na jižní stranu směrem k Via Sacra, odkud návštěvníci stoupali po schodišti k portiku se čtyřmi velkými porfyrovými sloupci.
V jedné z absid pak nechal Konstantin umístit svou gigantickou kolosální sochu. Z ní se dochovaly mramorové fragmenty hlavy a ruky, které dnes můžete vidět na nádvoří v Kapitolských muzeích. Jediný původní sloup z interiéru, který se dochoval, byl v roce 1613 přemístěn do baziliky Santa Maria Maggiore.
Jedna zajímavost na závěr. Během olympijských her v roce 1960 posloužila Maxentiova bazilika jako kulisa pro zápasnické soutěže.
Tempio di Romolo
Tempio di Romolo (Romulův chrám) je dnes úchvatnou součástí křesťanské baziliky svatého Kosmy a Damiána (bazilika Santi Cosma e Damiano). Chrám nechal pravděpodobně na počátku 4. století vystavět císař Maxentius na počest svého předčasně zemřelého syna Romula. V roce 527 byl na příkaz papeže Felixe IV. chrám propojen s chrámem Míru a vznikla bazilika zasvěcená řeckým bratrům – Kosmovi a Damiánovi. Původní kruhová stavba chrámu se stala vstupem do baziliky.
Tato unikátní antická rotunda s mírně prohnutou fasádou kopíruje křivku staré Via Sacra. Největším architektonickým pokladem jsou původní bronzové dveře ze 4. století, které se dodnes otevírají na svém původním místě. V interiéru se navíc do dnešních dnů dochovaly zajímavé vrstvy středověké výzdoby – například malby ze 13. století, které na stěnách věrně imitují látkové závěsy, nebo freska Krista na trůnu v levé nice.
V roce 1632 byla bazilika přestavěna na popud papeže Urbana VIII., během přestavby byl k bazilice přistavěn i klášter. V roce 1947 byl starý vstup do baziliky uzavřen a Romulův chrám byl obnoven do původní podoby, přičemž nový vchod do baziliky byl vybudován na opačné straně. V samotné bazilice svatého Kosmy a Damiána pak můžete obdivovat také úchvatnou mozaiku v apsidě z 6. a 7. století.
Tempio di Antonino e Faustina
Hned vedle Romulova chrámu se nachází jedna z nejzachovalejších staveb Fora Romana, Tempio di Antonino e Faustina (Chrám Antonina a Faustiny). Chrám nechal v roce 141 n. l. postavit císař Antoninus Pius na poctu své zesnulé manželky Faustiny, a po jeho smrti byl zasvěcen i jeho památce.
V 7. nebo 8. století (bezpečně doloženo je od 11. století) byl chrám přeměněn na křesťanský kostel, který dnes nese jméno San Lorenzo in Miranda. Původní výška vstupních dveří, která je dnes vysoko nad úrovní staré Via Sacra, krásně ukazuje, o kolik metrů byl celý prostor Fora za staletí zanesený hlínou před velkými vykopávkami v 19. století. Stavba kostela byla chytře včleněna přímo do původního antického torza chrámu. Původní chrámové průčelí, které tvoří 10 sedmnáct metrů vysokých sloupů z bílého mramoru s korintskými hlavicemi, se stalo součástí nového celku o rozměrech 20 x 15 metrů. Současná barokní fasáda kostela pochází z roku 1602 a interiérovou výzdobu později obohatila díla významných umělců, jako byl Pietro da Cortona.
Chrám stojí na vyvýšeném pódiu z peperina. Jedním z nejsilnějších momentů celé stavby je nápis na vodorovném kladí nad sloupy, kde se dodnes nachází původní latinský text:
DIVOANTONINOET
DIVAEFAVSTINAEEXSC
(Božskému Antoninovi a božské Faustině z rozhodnutí Senátu)
Tempio di Vesta a Casa delle Vestali
Tempio di Vesta (Vestin chrám) je svatyně zasvěcená bohyni rodinného krbu, domova a ochránkyni Říma – Vestě. Tento mimořádně starobylý kult sahá až k druhému římskému králi Numovi Pompiliovi. Velkou zajímavostí tohoto chrámu je to, že zde nikdy nestála socha bohyně. Vesta byla zpodobněna ohněm a jejím oltářem byl krb. Oheň v něm byl symbolem věčného Říma, a proto nikdy nesměl vyhasnout. Kruhová budova byla původně obklopena 20 korintskými sloupy, z nichž se do dnešních dnů dochovaly pouze tři. Současná podoba chrámu pochází z rekonstrukce po jednom z mnoha požárů, kterou na konci 2. století n. l. zajistila císařovna Iulia Domna (druhá manželka římského císaře Septimia Severa a matka císařů Gety a Caracally). Uvnitř se kromě ohně ukrývalo také bájné Palladium – malá soška Pallas Atény, kterou podle legendy přinesl do Říma Aeneas jako symbol moci a vznešeného původu města.
O stálou péči o posvátný oheň v chrámu se staralo přesně šest vestálek, které tvořily jediný ženský kněžský řád v Římě a sídlily v hned přilehlém Casa delle Vestali (Dům vestálek). Tyto dívky pocházely z patriciánských rodin a svůj úkol musely vykonávat celých třicet let při zachování přísného slibu čistoty pod hrozbou smrti. Výměnou za to se těšily obrovské vážnosti a výsadám.
Celý rozlehlý palácový komplex vestálek se rozkládal kolem velkého atria a zahrady se třemi vodními nádržemi, které lemovaly sochy někdejších nejvyšších vestálek. Kolem zahrady se rozprostíralo množství místností uspořádaných do několika pater. Kromě obytných pokojů, lázní s důmyslným vytápěním a zázemí pro personál zde nechyběl dokonce ani vlastní mlýn a pec.
Tempio di Castore e Polluce
Tempio di Castore e Polluce (Chrám Castora a Polluka) byl chrám zasvěcený božským dvojčatům známým také jako souhvězdí Blíženců. Podle legendy se během vítězné bitvy Římanů u jezera Regillius v roce 499 př. n. l. objevili na Foru Romanu dva neznámí jezdci na bílých koních. U nedaleké fontány (Fonte di Giuturna) napájeli své koně a přinesli zprávu o vítězství dříve, než mohl dorazit jakýkoliv posel, a poté beze stopy zmizeli. Na památku tohoto božského zásahu nechal Aulus Postumius Albus postavit chrám, který byl slavnostně zasvěcen roku 484 př. n. l.
Z velkolepé stavby se do dnešních dnů dochovaly působivé ruiny vysokého podstavce a tři ikonické mramorové sloupy s částí architrávu, jejichž dnešní podoba pochází z velké rekonstrukce císaře Tiberia dokončené roku 6 n. l. Chrám byl po staletí úzce spojen s římským jezdectvem (equites), pro které představoval klíčové duchovní centrum. Každoročně od chrámu vyjížděla velká slavnostní přehlídka na počest obou bratrů.
Tempio del Divo Giulio
Tempio del Divo Giulio (Chrám božského Julia) nechal postavit císař Augustus na památku svého adoptivního otce Julia Caesara. Vyrostl přímo na místě, kde bylo po Caesarově vraždě spáleno jeho tělo a kde Marcus Antonius pronesl svou slavnou smuteční řeč. Šlo o vůbec první případ v římské historii, kdy byl člověk oficiálně prohlášen za boha. Přední část chrámu sloužila jako řečnická tribuna ozdobená bronzovými příděmi lodí z vítězné bitvy u Actia a uvnitř stávala Caesarova socha s kometou nad hlavou. Ta se totiž objevila na obloze hned po jeho smrti a lidé ji považovali za důkaz, že se stal bohem.
Z velkolepé stavby se do dnešních dnů dochovaly už jen ruiny podstavce a část oltáře, kam lidé dodnes na památku symbolicky kládou květiny a mince.
Basilica Aemilia
Basilica Aemilia (Bazilika Aemilia) je jedinou bazilikou z republikánské éry, jejíž pozůstatky se dochovaly dodnes. Byla postavena v roce 179 př. n. l. cenzory Marcusem Aemiliusem Lepidem a Marcusem Fulviusem Nobiliorem a sloužila jako sídlo soudu a středisko obchodu. Budovu v průběhu staletí opakovaně upravovali a rozšiřovali členové rodiny, po níž nese jméno – například v roce 78 př. n. l. budoucí triumvir Marcus Aemilius Lepidus nebo v roce 55 př. n. l. Lucius Aemilius Paulus, z jehož iniciativy pochází i slavný vlys zachycující výjevy z mytické historie Říma.
Po ničivém požáru v roce 14 př. n. l. ji nechal velkolepě rekonstruovat císař Augustus, a právě z této augustovské obnovy pochází většina ozdobných architektonických prvků, které můžeme obdivovat dodnes. Fasáda baziliky se skládala ze dvou pater sloupoví s šestnácti oblouky, za nimiž se nacházely obchody. Dochované fragmenty a odlitky reliéfů byly ve 20. století uspořádány na severní straně baziliky do podoby venkovní expozice, která je dnes už nedílnou součástí charakteru celého Fora Romana.
Curia Iulia
Nedaleko od Baziliky Aemilia se nachází Curia Iulia (Juliova kurie), tedy sídlo římského senátu. Její název sahá hluboko do minulosti k dřívějším shromážděním římských občanů a navazuje na starší Curia Hostilia, kterou podle tradice nechal vybudovat už třetí římský král Tullus Hostilius. Stavbu nové budovy zahájil císař Julius Caesar v rámci úprav celé oblasti, avšak její dokončení a slavnostní otevření v roce 29 př. n. l. provedl až jeho adoptivní syn, císař Augustus.
Stavba byla v průběhu staletí několikrát poškozena a opravena, přičemž do dnešní podoby ji nejvýrazněji formovala rekonstrukce po požáru na konci 3. století n. l. za císaře Diokleciána. Z této doby pochází i úchvatná podlaha provedená technikou opus sectile, složená z geometrických vzorů a vzácných barevných mramorů a porfyrů. V roce 630 byla Kurie přeměněna na křesťanský kostel zasvěcený svatému Hadrianovi (Sant’Adriano al Foro), a právě díky tomuto pozdnímu využití se do dnešních dnů dochovala jako vůbec nejlépe zachovaná antická stavba na Foru Romanu.
Dnešní vzhled je výsledkem velkých restaurátorských prací ve 30. letech 20. století, kdy byly odstraněny mladší barokní úpravy, aby vynikla její původní antická podoba. Masivní bronzové dveře, které dnes vedou dovnitř, jsou věrnou kopií – ty původní byly v roce 1660 přemístěny do Lateránské baziliky.
Basilica Iulia
Na jižní straně hlavního náměstí Fora Romana se rozprostírala velkolepá Basilica Iulia (Juliova bazilika). Archeologický výzkum odhalil, že historie tohoto místa sahá skrze osm stavebních fází až do 5. století př. n. l. Své skutečně monumentální podoby se však dočkala v roce 54 př. n. l., kdy její stavbu zahájil Julius Caesar na místě starší Basilica Sempronia. Dokončil ji až jeho adoptivní syn Augustus a pojmenoval ji na počest svého adoptivního otce.
V době svého vzniku šlo o architektonický skvost – nová budova byla vybudována jako velkolepá třípatrová sloupová bazilika s pěti loděmi. Kombinace praktické účelnosti a luxusu z ní udělala vzor pro stavby v celém římském světě. Bazilika přitom nesloužila k náboženským účelům, ale jako rušné centrum veřejného života, financí a sídlo soudu. Odehrávaly se tu významné a často velmi sledované soudní procesy, politická shromáždění i obchody, a to nepřetržitě až do pozdního 7. století.
Budova v průběhu staletí několikrát vyhořela a byla znovu opravena. Zásadní obnovu si vyžádal zejména velký požár v roce 283 n. l., po kterém ji nechal kompletně rekonstruovat císař Dioklecián.
Do dnešních dnů se z této obří stavby dochovaly především nízké základy, řada cihlových pilířů a několik mramorových sloupů. Když se ale pozorně podívate na zbytky mramorové podlahy na schodech, můžete na dlaždicích objevit vyryté hrací desky, které zde kdysi sloužily k antickým stolním hrám znuděným úředníkům nebo divákům čekajícím na soudní přelíčení.
Arco di Settimio Severo
Na severozápadním konci Fora Romana, v místě, kde Via Sacra stoupá k pahorku Capitol, se tyčí jeden z nejimpozantnějších antických monumentů – vítězný oblouk císaře Septimia Severa (Arco di Settimio Severo). Tuto velkolepou stavbu z bílého mramoru nechali v roce 203 n. l. postavit synové Caracalla a Geta na památku vítězných tažení svého otce proti Parthům.
Oblouk vyniká svou mohutností a tvoří ho tři klenuté průchody. Zajímavostí je, že boční brány jsou uvnitř s hlavní prostřední propojené menšími průchody. Celou stavbu navíc zdobí na svou dobu unikátní, plně volně stojící sloupy na vysokých soklech, které jsou pokryté reliéfy zajatých barbarů. Velké boční reliéfy pak fungují jako detailní historický komiks – ukazují nejen samotné boje a válečné stroje, ale i útěk nepřátel.
K tomuto oblouku se váže i jeden zajímavý historický detail. Po smrti otce vládli bratři společně, ale Caracalla nechal Geta zavraždit a prosadil jeho „vymazání z paměti“ (damnatio memoriae). Pokud se tedy pozorně zadíváte na hlavní nápis na atice, všimnete si uprostřed podivně sekaného textu a děr po písmenech – Geta byl z nápisu odstraněn a nahrazen obecnými tituly.
Ještě v 18. století byl oblouk kvůli nánosům hlíny a suti zhruba z jedné třetiny své výšky pohřben pod zemí. Do dnešní čisté podoby a skvělého stavu jej kompletně oživily až archeologické vykopávky na počátku 19. století.
Rostra, Umbilicus Urbis a Miliarium Aureum
V západní části Fora Romana, v bezprostřední blízkosti Oblouku Septimia Severa, se nachází prostor, kde se střetávala politická moc, politické dění a symbolický střed celého antického světa. Stojí tu těsně vedle sebe tři pozůstatky monumentů, z nichž každý vypráví jiný příběh o fungování římské říše.
První z nich je Rostra, slavná vyvýšená řečnická tribuna, ze které politici a císaři promlouvali k davům shromážděným na náměstí. Její název sahá až do roku 338 př. n. l. a skrývá v sobě válečnou kořist. Tribuna byla osazena bronzovými rostra, tedy taranidli nepřátelských lodí ukořistěných v bitvě u Antia. Právě odsud promlouvali k lidu velikáni jako Cicero nebo Marcus Antonius.
Nedaleko se nachází Umbilicus Urbis neboli „pupek Říma“. Tato nenápadná stavba kruhového půdorysu představovala symbolický střed nejen samotného města, ale celého římského impéria.
Symbolický pomyslný začátek všech silnic pak tvořil Miliarium Aureum neboli zlatý milník. Tuto mramorovou stélu pokrytou pozlaceným bronzem nechal vztyčit císař Augustus v roce 9 př. n. l. Byly na ní vyznačeny vzdálenosti do hlavních měst provincií a bran impéria. Právě od tohoto sloupu se odvíjelo slavné rčení, že všechny cesty vedou do Říma.
Tempio di Saturno
Tempio di Saturno (Saturnův chrám) je po chrámu Vesty druhým nejstarším posvátným místem na Foru Romanu. Stavba začala za královského období a dokončena byla za republiky. Chrám sloužil jako sídlo římské státní pokladny (Aerarium), kde byly vedle financí uloženy také státní dokumenty a vojenské zástavy.
Byl zasvěcen bohu Saturnovi, vládci zlatého věku a ochránci pokladů. Právě k tomuto chrámu se vázal 17. prosinec, den, kdy začínaly slavné Saturnálie – nejbujarější římské svátky, během nichž se na počest boha dočasně převracel společenský řád a otroci stolovali jako svobodní lidé.
Z původně velkolepé stavby se dnes dochovalo ikonické torzo – osm jónských sloupů z šedé žuly a část průčelí. Dnešní podoba pochází z pozdně antické rekonstrukce po požáru v roce 283 n. l., při níž Římané stavbu z velké části sestavili ze staršího materiálu.
Tempio di Vespasiano
Tempio di Vespasiano (Vespasiánův chrám) se tyčí pod strmým úpatím Kapitolu. Tuto svatyni nechal postavit císař Titus na počest svého božského otce Vespasiána po jeho smrti a následném zbožštění v roce 82 n. l. Chrám nebyl zasvěcen pouze Vespasiánovi, ale později i samotnému Titovi, proto se oficiálně nazývá Vespasiánův a Titův chrám (Tempio di Vespasiano e Tito).
Stavba vynikala svou štíhlou a elegantní architekturou s korintskými sloupy, které patřily k nejkrásnějším ukázkám římského kamenického umění své doby. Z původně velkolepé svatyně dnes můžete obdivovat už jen jedno z nejfotogeničtějších torz na celém Fóru – tři vznešené, téměř patnáct metrů vysoké korintské sloupy s bohatě zdobeným kladím, část pódia a pozůstatky schodiště vedoucího k hlavnímu vchodu.
Že tyto osamocené sloupy patřily právě Vespasiánovu chrámu, pomohl odhalit záznam zvědavého poutníka z 8. století, známého jako poutník z Einsiedeln, který si starověký nápis pečlivě zapsal dříve, než definitivně zmizel. V 19. století pak památku vysvobodil z hlubokých nánosů hlíny slavný architekt Giuseppe Valadier, jehož vykopávky z roku 1811 vrátily toto působivé torzo zpět na světlo světa.
Tabularium a Carcere Mamertino
Západní konec Fora Romana ohraničovaly stavby symbolizující státní moc, správu římské říše i přísnou spravedlnost. Přímo v pozadí nad západním okrajem Fóra se tyčí masivní hradba Tabularia, starověkého státního archivu, který nechal postavit konzul Quintus Lutatius Catulus v roce 78 př. n. l. V jeho sálech a galeriích se na bronzových tabulkách uchovávaly nejdůležitější zákony a státní dokumenty. Ačkoliv se nachází v místech, na nichž později vyrostl Palazzo Senatorio, jeho monumentální terasová zeď tvoří pro celé Forum Romanum majestátní a nepřehlédnutelnou kulisu. Dnes je Tabularium součástí světoznámých Kapitolských muzeí. Jeho zachovalé interiéry a klenuté galerie jsou přístupné veřejnosti a nabízejí vůbec nejkrásnější panoramatický výhled na celé starověké náměstí.
Trasu pak symbolicky a mrazivě uzavírá Mamertinský žalář (Carcere Mamertino). Toto nejstarší a nejobávanější vězení v Římě sice stojí na svahu Kapitolu těsně za severním okrajem Fóra, ale k jeho atmosféře a osudům neodmyslitelně patřilo. Právě do jeho temných podzemních kobek byli po slavných triumfálních průvodech končících na Foru odváděni nejvýznamnější poražení nepřátelé Říma.
Museo del Foro Romano
Návštěvu Fora Romana skvěle uzavírá návštěva Muzea Fora Romana (Museo del Foro Romano), které se nachází v historických prostorách kláštera Santa Maria Nova. Muzeum shromažďuje nálezy objevené během archeologických vykopávek prováděných Giacomem Bonim na počátku 20. století.
Dnešní moderní expozice provádí návštěvníky vývojem Fora Romana od jeho nejstarších fází až po císařské období. První dvě místnosti přibližují unikátní pohřebiště z doby železné, které bylo objeveno mezi lety 1902–1905 nedaleko chrámu Antonína a Fausta. Během vykopávek bylo odkryto 41 hrobů (včetně dětských) z období od 10. do 5. století př. n. l.
V následujícím sále jsou k vidění fragmenty mramorových soch Castora a Polluxe s koňmi, které Giacomo Boni objevil u pramene Fonte di Giuturna. Tyto monumentální plastiky připomínají silnou náboženskou tradici spojenou s tímto místem a v novém muzeu působivě evokují jak mýtické kořeny, tak občanský význam, jaký božská dvojčata pro obyvatele antického Říma měla.
Poslední část muzea je věnována svatyním Fora Romana. K vidění jsou klíčové objevy Giacoma Boniho: Lapis Niger (fragmenty starobylé svatyně, údajné místo Romulova hrobu s nejstarším latinským nápisem), Equus Domitiani / Doliola (fragmenty sochy císaře Domitiana a tajemné podzemní rituální nádoby), Regia (pozůstatky sídla římských králů a později nejvyššího kněze – Pontifexe Maxima) či artefakty nalezené v okolí chrámu Vesty a přilehlého Domu vestálek.